mapa
poende

Zlé proroctví

Někdy koncem 17.století žil ve Městě Albrechticích apatykář Bertram se svou ženou Irmou. Jeho dům, který stál na albrechtickém náměstí, patřil k nejhonosnějším stavbám malého měs- tečka. V apatyce se dalo koupit všechno možné - od nejrůznějších léků chemického i přírodní-ho složení v pilulkách, lektvarech a prášcích, sušených bylinek a koření, cukrovinek, kosmetic-kých přípravků až po všelijaké povzbudivé látky a výtažky připravované podle starých magic-kých receptur.
Bertram byl velmi vzdělaný člověk. Po večerech studoval lékařské rukopisy, aby se blíže seznámil s průběhem a příčinami chorob a mohl tak nabídnout nemocnému účinný lék. Se svou ženou Irmou, která se v přírodním léčitelství dobře vyznala, často míchal dlouho do noci rost-linné směsi, sléval vyluhované byliny a drtil v hmoždířích usušené listy a květy. Jednoho pozdního večera, když naplnili poslední dózu, kterou Irma uložila do police za lékárenským pultem, se náhle rozklinkal měděný zvonek zavěšený nad venkovními dveřmi.
Bertram tiše, aby ho Pánbůh neslyšel, zaklel a pomyslel si něco nelichotivého o lidech, kteří, jak říkal, nenechají unaveného člověka vlézt do noční košile. Irma si otřela mokré ruce do zástěry : "Proč tu u nás nemůže být jako v sousedním kupeckém krámě ? Tam už určitě uložili zlaťáky do truhlic a teď nerušeně oddechují pod tlustými peřinami !" Nemyslela to však zle, protože dobře věděla, že mouka se dá koupit kdykoliv, ale bolest nemocného člověka si čas nevybírá a tluče o pomoc i na zavřené dveře.
Ostatně Bertram už chytal za kliku a dveře se otevřely do tmy. Za nimi stála žena v červené bohatě řasené suknici, vyšívané blůzce a s žlutým vlněným šátkem přes ramena. V hustých černých vlasech, které už stříbrně prokvetly, měla vsunutou červenou růži. Když Bertram pustil kliku, vstoupila cikánka dovnitř.
"Zahlédla jsem zvenku světlo", pravila cikánka a přistoupila blíže k čadící svící, která stála na okenním rámu. Mihotavá záře prosvětlila její obličej a dala vyniknout černi hlubokých vrásek. "Táboříme kousek za městem, ale i tak se ke mně donesly zprávy o tom, jak dokážeš pomocí bylinek zažehnat nemoci. Jak námelem zaháníš porodní bolesti, pupencem léčíš záduchu, náprstníkem hojíš bolavé srdce a sporýšem chladíš popálené rány. To všechno vím, vyprávěla mi o tom moje hvězda, proto bych se ti ráda podívala do dlaně, jestli se tam nepíše ještě něco více."
Měděné náramky na cikánčině zápěstí zazvonily, když položila svou ruku na Irmino rameno. Irma se tázavě podívala na svého muže a ten pokrčil rameny. Podala tedy levou dlaň cikánce a ta začala věštit : "Dvojitá čára života, hluboká čára Slunce a rozvětvení na konci čáry hlavy jsou znaky šťastné ruky. Rýha mezi pahorkem Měsíce a pahorkem Merkura značí jasnovidnost a předvídavost". Dlouho ještě cikánka četla z dlaně, kde byly podle ní zaznamenány ty největší osudové dary. Jen jednou se nepatrně zamračila, to když uviděla v spleti čar malý křížek přerušující čáru života.
Cikánka pustila Irminu ruku a upřela oči na její tvář. "Vidím zlatou mlhou, ze které vystupují lidé. Mnoho lidí. A ti přicházejí k tobě. V jejich tělech se usídlila nemoc ducha a oni vědí, že jen ty dokážeš pomoci. Budeš jim předpovídat budoucnost, protože každý zítřek ztrácí smysl, nevíme-li o něm. Budeš vidět i to, co se děje pod kůrou stromů. To co ostatní okukují pouze zvenčí. Však nezapomeň ! nikdy se nesmíš prostřednictvím druhých jen vyrovnat se svým svědomím či naplňovat vlastní touhy. Také si pamatuj, že věštba musí být buď příznivá nebo neúčinná."
Cikánka požádala o sklenici vody, do níž nasypala jakýsi bílý prášek. Utrhla z růže, kterou měla ve vlasech, okvětní lístek a vložila jej do vody. Podala sklenici Irmě a vyzvala ji, ať se napije.
Tentokrát se Irma na svého muže ani nepohlédla a jako by očarována beze slov růžovou vodu vypila. V tom okamžiku se jí zatočila hlava, před očima jí zatančili bílí hádkové a propadla se do černé jámy. Když se probrala, skláněl se nad ní její muž a otevřenými dveřmi proudil chladný vzduch. Po cikánce zůstala v místnosti jen vůně santalového dřeva.
Od toho dne bylo Irmě dobře jen tehdy, když nadechla člověka. A nebylo to málokdy, protože pověst o jejím věšteckém umění se po prvních úspěších velmi rychle roznesla po celém kraji. Přicházeli za ní lidé, kteří se zastavili na životní cestě a nemohli překročit vlastní stín. Chodili i ti, kteří se jen tak vzdali či zakopli o balvan vlastního svědomí a nebyl nikdo, kdo by jim ošetřil odřená čela. Irma je učila, že v životě lidském nestačí jen nepáchat zlo, ale že je nutné především konat dobro. Že modlitba vycházející pouze ze rtů je ničím, zatímco modlitba zatím co motlitba šeptaná hlasem srdce je vším. Po celou dobu měla na paměti slova staré cikánky o nezneužívaní věšteb pro vlastní prospěch a lidé od ní odcházeli s dobrými radami na další cestu, ať už byla lemována vonícími květy, nebo pichlavým trním.
Jednou z večera, když Bertram s tmou seděli u stolu a tiše naslouchali praskot hořících polen v krbu, najednou oba uslyšeli cinkot měděných náramků. Podívali se ke dveřím, ty však zůstaly zavřené a do místnosti nikdo nevstoupil. Uplynulo právě deset let od návštěvy cikánky, kterou již od té doby nikdy nespatřili. Bertram udiveně zakroutil hlavou a náhle si vzpomněl na slova, která měl říci již dávno. Nechápal, jak mohla být tak dlouho schovaná v jeho paměti.
"Jako by mi blesk prolétl hlavou, vzpomněl jsem si na dávná slova, která se mi propadla do černoty zapomnění", řekl Bertram. "Víš, tenkrát, když cikánka odcházela z našeho domu a ty jsi upadla do bezvědomí, pronesla tato žena ještě něco. Prý nesmíš za žádných okolností sdělit jistému vysoce postavenému pánovi, co vidíš, i když bude sebevíce naléhat. On svému osudu stejně neunikne a ty svůj zpečetíš jeho neštěstím."
Sotva Bertramova slova dozněla, rozletěly se dveře a dovnitř vstoupil rychář. Muž se ženou vyskočili od stolu, aby uvítali tak vzácnou a nenadálou návštěvu. Rychtář si odložil dlouhý kožich, sundal z hlavy plstěný klobouk, promnul si zkřehlé ruce a po pozdravení se usadil na přistavenou židli. Začal nenuceně hovořit o všem možném, aby to vypadalo, že se zastavil jen tak. Irma však vytušila, že z rychtářových úst každou chvíli vypadne otázka. A netrvalo to dlouho. "No vlastně, abych tak řekl .... nepřišel jsem si jenom popovídat. Sami víte, že jsem se nikdy na vás neobrátil s prosbou o nahlédnutí do své budoucnosti. Dařilo se mi ve všem, tak proč se připravovat o bezprostřední radost z nečekaných darů ? Jenže poslední dobou mám pocit, jako bych chodil po roztříštěném skle. Kam, šlápnu, tam mnou projede bolest a zarývá se hluboko pod kůží. Nic se mi nedaří a v noci málokdy zabořím hlavu do polštáře. Chci vědět co se semnou děje, jakoby si se mnou pohazovaly zlé mocnosti." Rychtář roztáhl ústa v úsměvu vyprahlém jako slunce.
Irma naslouchala a pomyslela si, jak rozhněvaný osud dokáže ukázat prstem na toho, který musí z kola plného radovánek a pohodlného života ven. Neboť rychtář, a to věděli všichni, dlouhá léta tancoval v takovém kole a těm, co trpěli, strádali a na něž se sypala neštěstí, přikazoval, aby chodili tiše po špičkách a nerušili svým nářkem jeho rozjařené zpěvy. Nebyl to dobrý člověk, a přesto se mu mnohé promíjelo. Přece byl vysoce postavený pán ! Při posledních slovech této úvahy se Irma zachvěla, Dobrý Bože, snad tu nemá před sebou, o němž mluvila cikánka ! Další rychtářovy věty se jí ztrácely v hukotu vlastních pochybností.
Mezitím už naplnil Bertram plátěný pytlík sušenou meduňkou a slézem a podal jej rychtáři. "Než má žena nahlédne do rozčeřené hladiny tvé mysli, připravím ti, rychtáři, nápoj, který pozvedne tvou náladu. Doma potom budeš pravidelně před spaním pít čaj z těchto bylinek."
Rychtář poděkoval a už s nadějí vzhlížel k Irmě, která se postavila do kouta místnosti, přikryla si rukama oči a začala vnímat obrazy ze tmy. "Tak mluv přece !" nedočkavě zvolal rychtář. Ale Irmě domluvení nebylo, až se zakuckala. To co viděla, vypadalo na smutný příběh.
Rychtář už samou netrpělivostí bouchl do stolu. "Tak co vidíš ? Je to tak děsivé, že se bojíš mluvit nebo že bys snad neviděla nic a celá léta vlastně jen podvádíš hloupé lidi ?"
"Ne, to ne, pane ..." tichým hlasem odpověděla Irma. "Nejsem podvodnice, však zeptej se jiných lidí, ale nemohu vám říci, co jsem viděla !"
"Že nemůžeš ? Snad nemáš strach z toho, že se tvá věštba nenaplní a já tě obviním z šejdířství a balamucení pověrčivých lidí ?"
Toto obvinění nemohla Irma unést, a tak začala povídat. Popsala obraz zkázy, který jí přinesl pohled do rychtářovy budoucnosti. Viděla jak jeho dům olizují ohnivé plameny, které přeskakují i na domy v sousedství, a záhy je celé albrechtické náměstí zahaleno v hustý dým, z něhož se ozývají lidské výkřiky.
Když Irma domluvila, rychtář si přejel rukou zpocené čelo a vykřikl : "Nevěřím ti ani slovo, ty stará čarodějnice ! To mi jen tady předkládáš to, co sis sama přála ! Abych přišel o majetek a vůbec o všechno, co mi závidíš ! K čertu s tvými vidinami, proč mi nevykládáš to co ostatním ? Že jejich hvězdy zase zazáří, že slyšíš odcházející kroky jejich smutku, že láska již chytá za kliku jejich dveří a že jizvy z prohraných bojů zmizí s prvním polibkem !"
Irma sama nevěděla , proč musela popsat ten obraz tak, jak jej viděla. Tentokrát nebyl zasazen do rámu útěchy a naděje, byl krutý a jasný tak, jako její slova. Dosud vždy dokázala lidi připravit i na ty horší zprávy tak, že nejprve dala radu, která naznačila možnost odvrácení zlé budoucnosti či alespoň méně izolovanou cestu. Tady neviděla nic. Jen surový nezarámovaný obraz tvrdé skutečnosti.
Rychtář nečekal na odpověď, popadl klobouk a plášť a vyběhl z domu. Přesto, že se snažil na celou nemilou příhodu zapomenout, po mnoho nocí se probouzel ze snů o zkáze svého domu. Proklínal apatykářovou ženu a špinil její jméno po celém městečku.
Lidé pomalu přestávali Irmě důvěřovat a jen málokdo se už na ni obracel s prosbou o pomoc tak jako dříve. Lidé přicházeli do lékárny jen pro to nejnutnější a všichni rychle opouštěli tato místa, o nichž se začalo po Albrechticích šeptat, že jsou začarovaná. Irma přestala vyhledávat lidskou společnost, zavírala se ve svém pokoji a tam stále přemýšlela o tom, proč nemohla uposlechnout varování staré cikánky a raději rychtářovi nezalhala. Tak ubíhaly měsíce a zatím co rychta pořád stála na svém místě, Irma se celé dny zimomřivě choulila do svého smutku a tušila, že její osud je zpečetěn.
Rychtář sehnal svědectví mnoha lidí, kteří byli ochotni vypovídat o tom, že Irma je čarodějnice a že k nim promlouvala nasládlým jazykem ďábla. Chystal se městský soud, aby odsoudil ženu, která mohla přivolat pohromu na rychtářovo stavení. Irma byla převezena do místní šatlavy.
Posledního dne před výslechem nešťastné ženy se náměstím rozléhl velký křik. Lidé pobíhali a zděšeně ukazovali na oblaka dýmu, která se valila ze střechy rychty. Po chvíli již šlehaly z budovy ohnivé jazyky a začaly olizovat i sousední stavení. Po krátké době se podařilo místním obyvatelům uhasit požár, který zničil jen střechy těchto dvou domů. Oheň vynesl neúprosný ortel nad životem obviněné. Byla obžalována a usvědčena ze spolku s ďáblem, jehož prostřednictvím mohla i ořes svou nepřítomnost způsobit požár, aby dokázala věrohodnost svých proroctví.
Druhého dne byla Irma oblečena do šedé tuniky, na hlavu jí posadili špičatou čepici a odvedli na kopec Bittnerpoux, dnešní Húrku. Tam byla upálena na připravené hranici poté, kdy zvolala poslední větu svého života : "Budu s vámi, i když tu nebudu !"
A tato věta se stala Irminým posledním proroctvím. Od těch dob mnozí lidé vyprávěli, jak v místech mezi Húrkou a Karlovou horou potkali po setmění přízrak staré Irmy, který drží v rukou červenou růži zkropenou slzami. Také se říkalo, že když kolemjdoucí přízrak osloví, ten se rozplyne a zdáli se ozve dunivý hlas : "K tomu, abys poznal svou budoucnost stačí, abys poznal sám sebe."

Z knihy Bludný kámen - tajemné povídky z Krnovska
Napsala Irena Šindelářová

LOKALIZACE

DALŠÍ INFORMACE: http://www.Osoblazsko..cz

Typ záznamu: Pověst
AKTUALIZACE: Leo Dedek (OS Oblík, IC Osoblažsko) org. 56, 20.05.2004 v 20:49 hodin