mapa
poende

Národopisný profil Novojičínska, Kravařska [ Historie (archivní dokument) ]

Než se dostaneme k vlastnímu předmětu studie, musíme si objasnit dva základní zeměpisné pojmy, které se budou v textu stále opakovat: Kravařsko a Novojičínsko. Jejich plošné i významové vymezení podléhalo v minulosti často změnám. Někdy se navzájem prolínaly, někdy se od sebe oddalovaly, jindy splývaly, Kravařsko bývalo doplňováno atributy podle toho, z jakých pozic a s jakými záměry se jich v řeči i v tisku používalo.
Začneme Kravařskem. Víme, že toto pojmenování se obvykle vztahuje na rovinu na obou březích řeky Odry a na předhůří Beskyd i Jeseníků. Je také známo, že tato část Moravy byla osídlena metodami a technikou tzv. velké kolonizace mezi začátkem 2. poloviny 13. století a začátkem století 15., a že jejími novými osídlenci byli cizinci, konkrétně Němci. O tom shodně svědčí jak přímé historické doklady, tak i sídelnězeměpisný typ osad, jejich půdorys a plužina. Z těchto skutečností, které jsou sice nesporné, ale nemají ani pro Kravařsko výlučnou platnost, pramenilo pojetí někdejšího německého obyvatelstva Kravařska i vlastivědných a odborných pracovníků, kteří o něm psali, jako etnického teritoria splývajícího beze zbytku s pojmem německé národnosti a německé kultury. Jemu odpovídá i Bayerovo vymezení hranic Kravařska z r. 1817. Pozdější vymezení Beckovo z r. 1854 ukazuje Kravařsko již jako území sevřenější a dokonce diferencované na vlastní jádro, ke kterému podle něho patřilo 19 vsí, a na okrajové přechodní pásmo devíti dalších vesnic. Beckovu hranici širšího Kravařska přijímá také J. Mňuk, člen autorského kolektivu prvního českého vlastivědného sborníku věnovaného tomuto kraji - Moravského Kravařska, ale zaokrouhlil ji na východě připojením města Příbora s okolními vesnicemi a města Oder s nejbližším okolím na západě.
Titul sborníku Moravské Kravařsko je pojem, který se v české regionální vlastivědné literatuře 80. a 90. let minulého století ujal jako výraz komplexnějšího pojetí názvu Kravařsko, rozdílného od zjednodušujícího pojetí německé veřejnosti, úřadů i literatury, které ignorovalo existenci staršího českého osídlení v okolí Starého Jičína, Oder, Fulneka a Bílovce. Etnické a národnostní rozhraní mezi českými a německými vesnicemi v průběhu století ovšem kolísalo a vývoj nebyl pro český živel zpravidla příliš příznivý. Germanizační tlak vzrůstal zejména od konce 18. století. Místy a časem samozřejmě přetrvávaly vztahy pokojného sousedského soužití, podporované i pokrevními příbuzenskými svazky, ale jako celek se český a německý živel dostával do stále vypjatějších protikladných situací. Protože obě strany potřebovaly podporu nejširších vrstev domácího obyvatelstva i posilování vědomí zakotvenosti v půdě Kravařska, dovolávaly se obě starých tradic, své kulturní kontinuity, svého práva na ten kus země, který Češi nazývali Moravským Kravařskem a Němci Das deutsche Kuhländchen. Češi i Němci odvozovali své argumenty z protipólů vlastně stejných mravních hodnot. Tak se na obou soupeřících stranách vyvinula snaha co nejhlouběji poznat odkaz vlastní minulosti a zachovat z něho pro vlastní duchovní potřeby i pro paměti budoucích generací všechno, co dosud neupadlo do úplného zapomnění, co posilovalo vědomí národní příslušnosti a kulturní svébytnosti. Tak se stalo, že po generace pěstovaná rivalita zajistila pro nás vydatný pramen poznání tradiční lidové kultury českého i německého Kravařska, jaký se národopisnému výzkumu v českých zemích naskytne jen výjimečně. Z dnešního odstupu se nám tehdejší zápolení dvou národních ideologií na Kravařsku jeví jako kulturní zápas na nejširší lidové frontě, pro který německá strana byla vybavena výhodnějšími vnějšími podmínkami. Sídelní okrsek kravařských Němců byl kompaktní a jejich lidová kultura jednolitá, formovaná stejnými vývojovými impulsy. Kromě toho dlouhé úseky hranic německého osídlení navazovaly na severovýchodě na německé nebo dávno germanizované vesnice Vítkovska a na jihovýchodě na germanizované vesnice jesenického podhůří. Naproti tomu ostrůvky českých vesnic při jižní, východní a severovýchodní hranici Kravařska byly v nevýhodě, která vyplývala už z jejich geopolitické situace vylučující vytvoření společného kulturního centra, ztěžující vzájemný styk, a tím i do značné míry spontánního zaujetí jednotného obranného kulturněpolitického postupu. Lidová kultura českých vesnic na obvodu Kravařska bylo pestrou paletou znaků sbližujících ji na jedné straně s Valašskem, na druhé straně s Moravským Lašskem a konečně i s Opavskem. Nářečí, lidový kroj a charakter lidového stavitelství řadí vesnice od Palačova po Veřovice k Valašsku jako jeho severní okrajovou oblast. Pokud jde o dialekt, na jeho základě počítá B. Bartoš k Valašsku i Spálovsko. Podle stejných kritérií dialektu a jevů lidové materiální kultury bylo městu Příboru a jeho okolí dokazována příslušnost k lašské kultuře a nářečí. Po zrušení panství jako administrativních celků a po zavedení zemského správního aparátu zůstávaly hranice Kravařska v relaci s hranicemi nového administrativního členění Moravy. Teprve poslední územně správní reorganizace z r. 1960 připojila ke Kravařsku kus zrušeného okresu Frenštát pod Radhoštěm a z Opavska městečko Klimkovice s vějířem vesnic na severu a severovýchodě. Tím se národopisný profil nově vzniklého útvaru, jehož jádrem zůstalo Kravařsko, rozšířil o kus země se stopami příslušnosti ke klasické horské valašské lidové kultuře, a území, v jehož lidové kultuře se dají vystopovat prvky okrajových variant lidové kultury Opavska. Celkový obraz pak dokreslují vesnice na východě Klimkovicka a severových. Příborska, jejichž tradiční lidová kultura začala již ve 2. pol. 19. stol. podléhat nivelizačnímu tlaku, jakým se projevuje formování silných průmyslových center v širokém okruhu jejich zázemí. A právě toto území, vyčleněné hranicí polit. okresu Nový Jičín v r. 1960 z teritoria Moravy a Slezska, má být předmětem dalšího pojednání v tomto příspěvku. Protože mi nomenklaturní titul oblasti, třebaže jinak úřední potřebě vyhovující, připadá pro běžnou sdělovací funkci zbytečně dlouhý a stylisticky nepružný, využívám autorské licence a dávám přednost stručnému, i když ne naprosto přesnému pojmenování Novojičínsko. Víme už, že rivalita českého a německého živlu na Novojičínsku v zápolení o politické, hospodářské a kulturní pozice vyhrocovala a v obou táborech udržovala živý zájem o domácí kulturní tradice i snahu uchránit je před zapomenutím. Navenek a s dlouhými důsledky, z nichž můžeme těžit i dnes, se tento ruch, odkazovaný z generace na generaci, projevil dvojím způsobem. Jednak písemně, ať už publikovanými pracemi nebo zatím nepublikovanými písemnými prameny, a za druhé soubory autentických dokladů hmotné povahy, soustředěných v muzejních nebo soukromých sbírkách. Obojí dohromady představuje pro práci v oboru regionální etnografie štědrý zdroj informací, známých zatím jen zčásti a téměř vůbec nevyužitý. Počet publikovaných titulů, ať už zaměřených na téma lidové kultury Novojičínska přímo nebo šíře vlastivědně orientovaných, ze kterých ovšem lze za určitých okolností s prospěchem těžit i pro etnografický výzkum, se dnes pohybuje okolo 150 - 170. Je tedy nemožné pojednat o nich kriticky a podrobně v této studii, která je rozsahem limitována a obsahem zaměřena mnohem šíře než jen na bibliografii.
Pro splnění účelu, který sleduje, však postačí charakterizovat příslušnou literaturu souborně s jmenovitými citacemi jen těch titulů, které jsou pro sledovanou tématiku zvlášť důležité. Uspořádáme-li tituly publikovaných prací o Kravařsku, které nás zajímají, chronologicky podle data jejich zveřejnění, ukáže se jasně, že literatura, která nějak souvisí s lidovou kulturou Novojičínska, se člení do čtyř časových úseků, kdy se liší formou, obsahem i pojetím. Nejstarší období zaujímá zhruba poslední třetinu 18. století a první polovinu 19. století. V něm se ojedinělé zmínky vlastivědného zaměření o Kravařsku objevují ve velikých souborných publikacích s dobovým koloritem, jaký jim dává stále ještě nová společenská potřeba základních informací o zemi a jejím lidu. Spíše výjimečně se objevují příspěvky ve starých moravských časopisech. Druhé období mezi polovinou 19. století a r. 1914 je již bohatší na tituly vlastivědné literatury o Kravařsku, ale přináší také již příspěvky s vlastní národopisnou tématikou. Mezi publikačními prostředky jsou v té době již preferovány časopisy, i když ještě přežívá forma velikých vlastivědných publikací. Nejzávažnější články o lidové kultuře Kravařska vycházely v ústředním odborném národopisném časopise orientovaném na problematiku celého území monarchie v časopise Zeitschrift für österreichische Volkskunde, který vycházel ve Vídni. Menší příspěvky přinášel i populární regionální časopis Die Biene, který vycházel v Novém Jičíně. Ke konci druhého období začal v Novém Jičíně vycházet vlastivědný časopis Zeitschrift des Museums = Vereines für Neutitschein und das deutsche Kuhländchen, ve kterém vyšlo i několik příspěvků o lidové kultuře Kravařska, souběžně s dalším časopisem podobného zaměření Unser KuhIändchen. Vyšly také první německé regionální monografie, které aspoň zčásti přihlížejí k lidové kultuře Kravařska. Protože zájem o lidové kroje ani v tomto období neustává, ba spíše sílí, vychází v 60. letech po Hornově albu další obrazová publikace o krojích. Je to album J. Kalivody Österreichische Nationaltrachten; J. Kalivoda je také autorem národopisné monografie Aus dem Volksleben in Mähren. V 80. a 90. letech minulého století začaly také vycházet první výsledky národopisné práce na Kravařsku z per českých autorů. První články našly zázemí v regionálních časopisech sousedních oblastí, protože české Kravařsko nemělo ještě vlastní publikační základnu. Mělo však již své autory. Pro poznání a popularizaci české lidové kultury Novojičínska nejvíce udělal J. Klvaňa. Publikoval v Časopise vlastivědného muzejního spolku v Olomouci, v Národopisném Věstníku Českoslovanském a vypracoval i pojednání o lidových krojích moravských a slezských pro velikou reprezentační publikaci Národopisná výstava Českoslovanská. Do NVČ psal také druhý nejpilnější autor Novojičínska J. Červinka. V ČVSMO vycházely články A. Václavka Národopisné obrázky z Moravského Valašska, do kterého zahrnul i jižní okrajové vesnice Novojičínska. Další příspěvky k poznání Novojičínska po stránce národopisu vycházely v Selském archivu, Českém lidu, Časopise Matice Moravské, Našem Valašsku, Obzoru, Květech, Světozoru a v Moravskoslezské revui. Jeden z nich našel uplatnění i v Lidové čítance moravské, dílu I.29) Na rozhraní 19. a 20. století vyšly přímo na půdě Novojičínska první české vlastivědné neperiodické publikace. Kromě již zmíněného sborníku Moravské Kravařsko, Frenštátský okres Vlastivědy moravské Příborský okres Vlastivědy moravské, katalog k výstavě Upomínka na národopisnou, průmyslovou, uměleckou a školskou výstavu ve Frenštátě, katalog Krajinské výstavy v Příboře. V letech 1900 - 1910 vycházely populární Kalendáře Kravařska.
Tématika lidové kultury českého Kravařka se uplatnila i v Bartošových Desíti rozpravách lidopisných a v Ročenkách muzea ve Valašském Meziříčí, které začaly vycházet po r. 1900. Celkem tedy můžeme období mezi polovinou 19. století a vypuknutím první světové války hodnotit jako období úspěšných začátků práce v oboru národopisu v obou soupeřících táborech. Je jenom spravedlivé výše hodnotit výsledky českých pracovníků, a to nejenom pro užitek, který jejich práce přinesla i nám, ale především proto, že jich dosáhli přes nepříznivé vnější okolnosti; bez podpory úřadů a kulturních institucí, z které těžili, a o které se opírali jejich němečtí partneři. Naopak, často museli překonávat zbytečné a záměrně inscenované překážky. Přesto položili pro další práci v oblasti lidové kultury českého Novojičínska tak pevné základy, že se dalo právem očekávat, že ve třetím období mezi rokem 1919 a r. 1945, za podmínek ideologicky příznivějších pro českou kulturu a za lepších hmotných podmínek bude jejich publikační činnost pokračovat ještě intenzívněji.
Zatím však i v samostatném československém státě zůstala na Novojičínsku ještě dlouho iniciativa v rukou Němců. Ti naopak, aby kompenzovali ztrátu svého výsadního politického postavení, téměř okamžitě po skončení války zvýšili horlivost na poli kulturním. A v jejich pojetí lidové kultury Kravařska se od té doby stupňují nezakrývané nacionalistické tendence tak dlouho, až koncem 30. let vyvrcholily agresivním sudetoněmeckým šovinismem. Hned v r. 1918 založili vlastivědný časopis Das Kuhländchen, kam přenesli publikační činnost ti osvědčení autoři, kteří dříve spolupracovali s ZföG. V letech 1922-23 vyšlo několik čísel časopisu Heimatfreunde a v r. 1927 sborník Kuhländler Heimatfest. Čeští kulturní a osvětoví pracovníci Novojičínska se vlastního časopisu dočkali mnohem později. Teprve v r. 1933 začal vycházet vlastivědný sborník Kravařsko. Do té doby se články o lidové kultuře Kravařska dále tiskly v Českém lidu, ČVMSO, ČMM, Našem Valašsku a také v nově založeném časopise Černá země. Některé příspěvky z tohoto období najdeme v Ročence štramberské záložny, v katalogu k frenštátské výstavě z r. 193440) a ve Výroční zprávě státního reálného gymnasia v Příboře za škol. rok 1930/31.
Do řady Vlastivěda moravská přibyl v r. 1933 svazek Okres Nový Jičín a vyšel sborník Od pokolení do pokolení - Památník obce Bernartic, ve kterém jsou otištěny i příspěvky o lidových stavbách a lidovém kroji. Po skončení druhé světové války, za které kupodivu neustala zcela publikační činnost o lidové kultuře Kravařska začalo hned v létě r. 1945 vycházet obnovené Kravařsko. Spálovsko si vydávalo vlastní časopis Oderské hory, který byl po přerušení obnoven pod názvem Oderské vrchy, frenštátské okresní muzeum vydávalo drobný tisk Hlasy, ve kterém bylo otištěno i několik článečků o lidové kultuře. Další příspěvky z Frenštátska vycházely ve valašských regionálních časopisech. Příležitost k otištění národopisných příspěvků se našla i ve sborníku Palackého rodná obec, ale nejvíce využívaným publikačním prostředkem pro Novojičínsko v poválečném období byl časopis Radostná země. O málo známém Klimkovicku vyšly dvě materiálově bohaté knížky H. Salichové: kronika Ze starých časů a Stařenčina loktuše.
Logickým vyvrcholením odborně fundovaného zájmu o lidovou kulturu Novojičínska a shromažďování podkladů pro publikační činnost bylo, že se postupně začaly vytvářet i kolekce autentických dokladů. V popředí zájmu byly lidové písně a ostatní hodnoty lidového slovesného umění, z materiální kultury pak kroje. Spontánní zájem o sběratelskou činnost byl podporován i ze strany úřadů a institucí. Na příklad pro Moravu vydala v r. 1753 K. K. Landes= gewerbs= und Fabriquen= Amts= Inspection výzvu, aby jí podřízená místa v krajích zjišťovala a posílala hlášení o tom, jaké oděvy se v tom kterém kraji nosí, jakého druhu je používaný textilní materiál a jaká je jeho spotřeba. Sběr lidových písní a sestavování regionálních zpěvníků zase podporovala Gesellschaft der Muzikfreunde des Österreichischen Keiserstaates, která akce v regionech koordinovala vydáváním jednotných vzorových dotazníků a sjednávala jim i podporu úřadů. Na Kravařsku probíhal intenzívní sběr lidových písní okolo poloviny 19. století. Nejsilnější podnět k těmto akcím vyšel od samého F. Bartoše, jehož pomocníkem byl známý vlastivědný pracovník Kravařska Fr. Váhala, který sbíral také nářeční frazeologické obraty pro Bartošovu Dialektologii. Písně z Moravského Kravařska sbíral pro A. V. Šemberu v letech 1842-43 L. Hausmann, o jehož málo známé záslužné činnosti pojednal v ČMM roč. 1907 J. Kabelík. Písně ze sběrových akcí na Kravařsku byly ve větším počtu zařazeny i do Sušilova zpěvníku.
Ve shromážďování hmotných dokladů lidové kultury a v pořádání prvních výstav na Kravařsku získala česká strana v soutěžení s německými partnery časový předstih. Došlo k tomu pod vlivem vlny nadšení a obětavosti, která zaplavila Čechy i Moravu a Slezsko v r. 1891, když byla zveřejněna výzva k celonárodní účasti na přípravách velkoryse koncipované Národopisné výstavy Česko-slovanské. České Kravařsko se zapojilo vydatně. Ve Frenštátě a v Libhošti se ustavily přípravné výbory, po celém kraji se horlivě sbíralo po dvě až tři léta. Z výsledků úspěšných sběrných akcí byly uspořádány čtyři výstavky dříve, než byl materiál odeslán do Prahy. Ve Frenštátě byla výstavka otevřená od 20. do 29. VIII. 1893, v témže roce v Loučce u Nového Jičína ve dnech 2.- 5. IX. V příštím roce byly uspořádány výstavky v Libhošti a v Příboře ve dnech 22. - 24. IX. Pokud vím, nezachovaly se žádné soupisy předmětů, kterými se české Kravařsko mělo reprezentovat na veliké národní, a vlastně nadnárodní přehlídce hospodářských úspěchů, kultury a umění. Podle snímku lidového kroje z Bernartic, Hodslavic a Veřovic, který byl reprodukován v publikaci Národopisná výstava Českoslovanská, byly mezi nimi převážně předměty už tehdy vzácné a unikátní.
Naneštěstí nebyly na Novojičínsku tehdy podmínky pro kulturní regionální práci natolik příznivé, aby bylo možno pomýšlet na zřízení aspoň jednoho muzea. Proto většina exponátů z Kravařska zůstala v Praze, kde se po čase spolu s doklady jiných českých, slovenských i zahraničních slovanských regionů staly základem nově zřízeného Národopisného muzea Českoslovanského. Jediný přípravný výbor ve Frenštátě se postaral, aby se část zapůjčených exponátů vrátila zpět a přečkala několik let v provizorním uložení, než bylo zřízeno ve městě muzeum. Frenštátské muzeum bylo prvním českým ústavem tohoto druhu na Novojičínsku. Starou tradici pořádání výstav mělo město Příbor. Zde byla první výstava uspořádaná dokonce ještě před Národopisnou výstavou Českoslovanskou v Praze. Jde o hospodářskořemeslnickou výstavu v r. 1888, druhá byla v r. 1911 a vyšel k ní katalog. Muzeum bylo v Příboře založeno r. 1912. Třetí české muzeum Novojičínska vzniklo současně ve Štramberku. Z doby okolo r. 1900 jsou také známy doklady o sběratelských akcích Němců na Kravařsku. Ti jednak pomáhali budovat sbírkový fond ústředního národopisného muzea pro celou monarchii, Národopisného muzea ve Vídni, kam odprodal svou zřejmě rozsáhlou soukromou sbírku lidového nábytku, krojů, pracovního nářadí a nádobí A. Hausotter, známý německý národopisný pracovník německého Kravařska. Kravařští Němci se také přičinili o to, aby doklady lidové kultury z Kravařska byly zastoupeny i ve sbírkách Muzea pro německý národopis v Berlíně. Pro zřízení vlastního muzea v Novém Jičíně se v r. 1882 ustavil spolek Museal=Verein für Neutitschein und das deutsche Kuhländchen. Podle zpráv, které o jeho budování zveřejňoval ZföV hlavněv roč. 1904 - 1907, a podle popisu A. Bauera bylo muzeum v Novém Jičíně určeno především k uchraňování dokumentů města samého, ale v jeho fondech se shromažďovaly i doklady lidové kultury. Na rozdíl od toho místní muzeum v Kuníně, které vzniklo v r. 1900, bylo celé zasvěceno národopisu. Vzniklo zakoupením Hausotterovy další soukromé sbírky, a v r. 1905 bylo rozšířeno o druhé oddělení věnované dokladům k dějinám obce Kunín. O tomto muzeu byly publikovány dost podrobné zprávy také v ZföV, hlavně v roč. 1906 a 1907. Podle nich byl v kunínském muzeu instalován kompletní selský interiér vybavený nářadím a nádobím, sbírka svítidel, keramiky a hrnčiny, pracovního nářadí, krojových součástek, krojových studií a kresebné dokumentace výzdobných prvků lidového domu. V r. 1904 vydalo toto vesnické muzeum vlastní pohlednici. Obdobný profil sbírkového fondu jako novojičínské muzeum, i když v menších rozměrech, mělo i Městské muzeum v Bílovci, založené r. 1924. I ono mělo národopisný protějšek ve vesnickém muzeu v Butovicích. Byla tedy muzejní síň Novojicka poměrně rozsáhlá už v období mezi oběma válkami a doklady lidové kultury českého i německého obyvatelstva tohoto regionu mohly už tehdy tvořit hodnotný studijní fond. Bohužel nevíme o něm skoro nic od té doby, co přestaly vycházet zprávy v ZföV. Teprve první orientační soupis sbírkového fondu v muzeích Ostravského kraje, pořízený v r. 1954 pro potřeby KNV v Ostravě, nám o nich, nebo lépe řečeno o jejich zbytcích, dává jakousi představu. Vesnické muzeum v Butovicích bylo při revizi, která předcházela vypracování citované zprávy, shledáno v tak neutěšeném stavu, že byl podán návrh na jeho zrušení. Předměty, pokud je bylo možno ještě zachránit konzervací, byly převezeny do Slezského muzea v Opavě a v dílně národopisného oddělení zkonzervovány. Zprvu byly v národopisném oddělení pouze deponovány, ale když definitivně ztroskotala jednání o obnovení místního muzea v Butovicích, byly přepsány do inventáře sbírek tohoto oddělení. Muzejní síť novojičínského okresu tím nijak nezchudla, už proto ne, že v průběhu desíti poválečných let vzniklo sedm nových muzeí a památníků. S mimořádnou nepřízní osudu musela zápasit myšlenka zřízení muzea ve Spálově. Obětavostí místních pracovníků, především F. Šustka a A. Brňáka, bylo sice otevřeno hned v r. 1945, ale v rámci reorganizace zase zrušeno, sbírky převezeny do zřizovaného muzea ve Vítkově; po jeho zrušení vráceny do Spálova a uloženy v několika místnostech v zámku. V r. 1947 bylo otevřeno Lašské muzeum v Kopřivnici. Veliká část jeho základního sbírkového fondu pochází ze soukromých sbírek jeho prvního vedoucího E. Hanzelky. Kromě hmotných dokladů lidové kultury Kopřivnice a okolí věnoval E. Hanzelka Lašskému muzeu svůj velmi cenný archív písemných památek a dokladů. V r. 1948 bylo v Hodslavicích otevřeno Muzeum F. Palackého, v jehož rodné jizbě je instalováno několik kusů místního lidového nábytku a doplňků.
Zatím máme jenom neurčitou představu o tom, jaké bohatství dokladů k vývoji lidové kultury Novojičínska přechovává okresní vlastivědné muzeum se svými pobočkami. Další národopisný materiál Novojičínska je v různé míře zastoupen ještě v dalších muzeích Severomoravského kraje, i dokonce mimo něj. V národopisném oddělení Slezského muzea v Opavě je kromě sbírky zrušeného místního muzea v Butovicích materiál ze sběrů tohoto oddělení v terénu. Ve stručném přehledu vypadá regionální reprezentace Novojičínska ve struktuře sbírek národopisného oddělení následovně. Materiál z Butovic, čís. depozit ND 108 - 144, přír. č. N 73, 141 - 201 obsahuje: 2 plastiky, 4 lidové obrazy na skle, 1 obraz v truhlíkovém rámu; 10 ks drobného pracovního nářadí, 1 lamku na len, 1 stoupu na sůl s tloukem a vybavení ševcovské dílny - verpánek, trojnožku, kopyta, kladívko, knejp atd.; 7 truhel, 4 skříně, 1 kolébku - vesměs malované, dále 1 židli a jednu překlápěcí lavici; součástky jednoho neúplného původního a neúplného rekonstruovaného kroje. Z Bernartic n. O. 2 sukně, 2 zástěry, 2 špenzry, 2 vlněné šátky a 1 bílou vyšitou plenu, i. č. N 59, 43 - 51; dále 6 ks pracovního nářadí a 2 slaměné zásobnice na mouku - i. č. N 76, 123 - 128; ze sběrů v r. 1952 3 kusy pracovního nářadí a jedna malovaná truhla, i. č. N 52, 792 - 795; z nich nejcennější je kadlub na obilí z r. 1696; ze Štramberku jeden kašmírový, dva hedvábné šátky na hlavu a jedna vyšívaná plena; ze Studénky hedvábný svatební oděv nevěsty z doby okolo r. 1875; z Bílovecka tři hedvábné šátky a jednu zástěru i. č. N 63, 16 - 18 a N 63, 21; z Nového Světa u Bílovce ženský kroj z konce 19. stol.: sukně, špenzr, zástěra, šátek na hlavu, i. č. N 1186 - 89; dále N 7520 - 7522 tři čepce z Bernartic, N 7523 jeden čepec ze Starého Jičína, N 7524 čepec se stuhou z Butovic, N 7526 a N 7530 dva čepce z Klimkovicka; ve fondu Grafika i. č. N 76, 160 - dokumentace dřevěného kostela v Hodslavicích. Ze starých akvizic opavského muzea z doby mezi r. 1940 a 1944 přetrvalo válku bez znatelného poškození 172 figurek z oderského betlému, 40 kusů lepenkových doplňků a 22 listů malovaného pozadí, které po roztřídění podle druhů byly zainventovány pod č. N 2033/1-11, N 2038/1-10, N 2039/1-54, N 2040/1-45, N 2043/1-16a N 2044/1-36. V r. 1942 byly do Opavy převezeny sbírky městského muzea ve Štramberku ukryté do té doby v muzeu ve Valašském Meziříčí. Bylo to 85 kusů krojových součástek, mezi nimi štramberské vyšívané bílé pleny. Tato sbírka v r. 1945 shořela, stejně jako 21 pernikářských forem z Oder, zakoupených v r. 1944. Některé doklady k lidové kultuře Novojičínska jsou také v badatelském archívu národopisného oddělení Slezského muzea. Mezi nimi materiál k akci obnovy krojů, která byla v r. 1938 vyhlášena na celém území tehdejších tzv. Sudet: zvláštní otisk článku G. Stumpfa - Die Trachtenbewegung in Kuhländchen, jeden tištěný a jeden výzkumu a rozpočet pořizovacích nákladů. Ke krojové dokumentaci se vztahuje 19 stránek strojopisu O. Liehwera z r. 1936 - Erhebungen und Studien zur Kuhländler Tracht. Obsahuje popis jednotlivých součástek mužského i ženského kroje z Kravařska, poznámky z terénního výzkumu a odkazy na archívní doklady. Z textu není patrno, jde-li o muzejní badatelský archív nebo nějaký jiný. Z terénního výzkumu národopisného oddělení na Spálovsku jsou v badatelském archívu uloženy záznamy, ve fotooddělení SMO fotodokumentační materiál. Obojí dosud nebylo publikováno.
Ve fotooddělení je také materiál z krátkého průzkumu lidových staveb na Bílovecku, provedeného v r. 1963 při přípravě výstavy Naše vesnice v minulosti a současnosti. Etnografický ústav Moravského muzea v Brně převzal sbírku lidového nábytku z Kravařska, kterou v 90. letech minulého století zakoupilo brněnské Umělecko-průmyslové muzeum. Sbírka zde byla instalována v tzv. selské jizbě. K souboru patří malovaná kolébka i. č. 9401, vyřezávaný věšák na ručníky i. č. 9402, oboje z Kunína; malovaná skříň i. č. 9400 bez prov. záznamu, židle i. č. 9981 ze Stachovic, další malovaná skříň i. č. 9984 z Hladkých Životic u Fulneku, postel s profilovanými čely i. č. 9979 z Kujav a stůl s vyřezávanými trnožemi i. č. 9980 ze Suchdolu n. O. Provenience malované skříně i. č. 9527 zahrnuté do seznamu je sporná. Pokud jde o ostatní muzea Severomoravského kraje, mimo novojičínský okres nemám přesné údaje. Předpokládám však, že v pozůstalosti P. J. Slavíčka, kterou převzalo ostravské muzeum, může být i národopisný materiál; že ve Valašském muzeu v Rožnově p. R. je část Hrstkovy sbírky štramberských vyšívaných plen a ve starých sběrech valašskomeziříčského muzea také nějaké doklady, protože až do r. 1914 patřilo Moravské Kravařsko do jeho sběrné oblasti. Tím bych zatím skončila přehled všeho, co k poznání lidové kultury Novojičínska shromáždily generace našich předchůdců. Výsledky jejich píle a obětavosti jasně konturují zdejší složitý národopisný profil. Na malém území se tu setkávají okrajová pásma obou základních systémů lidové kultury ČSR: systému západního, sudetského a východním, karpatským. Přiblížily se k sobě, ale nesplynuly, ani se navzájem neovlivnily, protože mezi nimi vznikl cizí element někdejší Moravské Kravařsko. Izolovalo se od obou systému tím, že si pěstovalo rysy kulturní svébytnosti, dokud se ve 30. letech nepropůjčilo ideologii tzv. sudetoněmectví.
Za východní hranicí Kravařska, kde se stýká oblost starého českého osídlení na Příborsku a na Klimkovicku a kde bychom snad mohli předpokládat linii dotyku obou bloků lidových kultur, leží oblast Moravského Lašska, jehož lidová kultura je pro nás zatím plná záhad a budeme ji poznávat o to obtížněji, oč dříve ji začaly narušovat vlivy utvářející se průmyslové aglomerace Ostravska. Takový je asi obraz Novojičínska, jak se jeví pohledu etnografa. Třebaže samo není etnografickou oblastí, protože jeho lidová kultura nevznikla organickým vývojem, je přece velmi závažnou studijní oblastí etnografie. Nové hranice politického okresu Nový Jičín z r. 1960 jakoby zakreslily pomyslný kruh, ve kterém se soustředily doklady pro řešení řady základních teoretických otázek čs. etnografie vůbec, a tedy ne jenom regionálních: otázka postavení českých zemí mezi evropským východem a západem; etnicita lidové kultury, zákonitosti jejích proměn, vztahy mezi tradicemi a současností, z regionální problematiky pak problém vztahů mezi valašskou a lašskou lidovou kulturou. V uplynulých 60 letech se lidová kultura všech oblastí Severomoravského kraje postupně dostala do stadia, kdy přestala být živým organismem, schopným se samostatně vyvíjet nebo aspoň schopným v sobě absorbovat změny životních podmínek a přizpůsobit se jim. A změněnou situací nabyla nového významu. Stala se dokumentem, uceleným studijním fondem pro jeden veliký úsek našich národních dějin, pro studium života lidových mas, o nichž písemné prameny vypovídají jen kuse a schematicky. Předností Novojičínska je, že se na jeho malém území vytvořil veliký a mnohotvárný fond dokumentů, které byly zásluhou obětavých regionálních pracovníků zachovány. Na nás je, abychom jich dovedli využít, metodicky je zpracovali, utřídili, kriticky zhodnotili a vyvodili z nich závěry.

Zdroj:Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín, svazek 26, 1980
Zdena Vachová
Z knihy "Moravské Kravařsko"
Vydal: Region Moravské Kravařsko

UMÍSTĚNÍ


AKTUALIZACE: Denisa Vlková (COLOR Studio) org. 56, 07.06.2007 v 10:40 hodin