mapa
poende

K nejhlubší propasti [ Turistická trasa ]

Teplice nad Bečvou, žel. zast. - Na rozhraní 0,8 km - Svrčov 1 km - vyhlídka U Jana 1,5 km - Hranice, autokemp 2,5 km - Hranice město, žel. st. 3,5 km - U kostelíčka 5 km - Velká Kobylanka 6 km - Svrčov 7,5 km - Hranická propast 8,5 km - Teplice nad Bečvou, žel. zast. 9,5 km

Atraktivní trasa nám představí pozoruhodné jevy Hranického krasu, zbytky tajuplného hradu i romantický areál U kostelíčka. Několikrát budeme stoupat i klesat, výškové rozdíly však nejsou veliké a tedy ani nijak zvlášť fyzicky náročné. Celý okruh pohodlně absolvujeme během tří hodin.

Okružní cesta začíná u železniční zastávky v Teplicích nad Bečvou*** (bližší popis lázní na str. 6-12), kam se dostaneme po červené a zelené turistické značce od rozcestí u lávky přes Bečvu. Podejdeme trať a pokračujeme zprvu po zelené značce příjemným vycházkovým chodníkem ve svahu nad řekou. Pak se cesta stočí vpravo a úžlabinou vystoupí k rozcestí Na rozhraní. Vstoupili jsme na území přírodní rezervace Hůrka** která byla vyhlášena v r. 1952 na ploše 37,56 ha. Geologický podklad území tvoří vápence devonského stáří, v nich se vyvinuly četné krasové jevy, jako jeskyně, propasti, škrapy, závrty apod. Lesní porosty představují převážně původní listnaté stromy, jako dub, habr, lípa, jasan, javor mléč, klen i babyka. Přimíšené jehličnany jsou uměle vysázené. Z keřů tu roste líska, bez, svída, ptačí zob a hloh. Mezi 125 druhy bylin, které se v rezervaci vyskytují, najdeme i druhy vzácné a chráněné - např. kapradinu jelení jazyk celolistý, lilii zlatohlavou, áron plamatý, vemeník dvoulistý, lýkovec jedovatý a vonný a brčál menší. V rezervaci je zřízena naučná stezka, po níž částečně vede i naše trasa. Poblíž rozcestí Na rozhraní rostou více než stoleté listnáče, jsou tu porosty lilie zlatohlavé, ve svahu nad řekou četné krasové jevy. - Pokračujeme vlevo po zelené a červené značce k rozcestí Svrčov (1).

Tady míří zelená vpravo, my půjdeme dál po červené. Nedaleko rozcestí obcházíme zprava hradiště, obklopené ze tří stran výrazným příkopem a valem. Jde o pozůstatky hradu Svrčova**, vybudovaného na skalnaté výspě, která strmě spadá do údolí Bečvy. Hrad vznikl koncem 14. století, jeho zakladatelem byl pravděpodobně Hereč Svrč ze Zdounek, od jehož rodového jména je odvozen i název hradu. Svrčov měl sloužit k ochraně statků olomouckého biskupa. Rytíři ze Svrčova drželi hrad do konce 15. století, kdy jej opustili a nechali zpustnout. Za dalších držitelů - Pernštejnů - se již v r. 1548 uvádí jako pustý. Rozsáhlé zříceniny se dochovaly až do poloviny 18. století, kdy byly rozebrány a použity pro stavbu nového kostela v Hranicích. Zachovala se nepatrná část zdiva (základy obytné budovy a pozorovatelny) a četné terénní nerovnosti. Z hradiště se otvírá nádherný pohled na Teplice s Kelčským Javorníkem v pozadí i na část Hranic s výsekem krajiny Moravské brány. Podle pověsti obýval Svrčov v 15. století bohatý a svobodný rytíř Micha1, který se zamiloval do manželky svého souseda - zemana z tvrze v Ústí. Rytíř pozval jednou zemana na lov divočáků, z něhož se jeho společník (a sok) již nevrátil. Vdova se brzy provdala za pána svrčovského hradu; když se novomanželé vraceli v kočáře z obřadu, propadla se s nimi zem a oba i s koňmi se zřítili do propasti.

Ze Svrčova pokračuje červeně značená cesta horním okrajem svahu k další skalní vyhlídce, zvané U Jana Nepomuckého; stojí tu socha Konráda Sprindlera z roku 1708. Za ní sestupujeme kolem pamětní desky Eugena Dobiáše, nadšeného organizátora turistiky v Hranicích, jehož jméno nese stezka, kterou procházíme. O kus dál opustíme les a kolem autokempu Pod Hůrkou (ubytování: v provozu od I5. 5. do 15. 9., 126 lůžek + 37 přistýlek ve 2-4lůžkových chatách, plocha pro stanování a obytné přívěsy, občerstvení) vstupujeme do Hranic***. U železničního přejezdu se dáme vlevo dolů, na křižovatce vpravo Teplickou ulicí. Po 400 metrech zahneme opět vpravo a Jurikovou ulicí dojdeme k železniční stanici Hranice-město (trať 280 Hranice na Moravě - Horní Lideč - Bylnice). Vlevo je oplocený areál střední lesnické školy, v jejíž zahradě je arboretum* (2) s 210 druhy dřevin, založené v letech 1896-1900 (přístupné na požádání). - Na rozcestí za nádražím jdeme vpravo (zleva se přidá zelená značka), podjezdem podejdeme trať a pokračujeme vlevo Jungmannovou ulicí. Na rozcestí před domovem důchodců se dáme mírně vlevo prašnou ulicí kolem rodinných domků. (Popis Hranic je na str. 15-19). Mírně stoupáme až ke kraji lesa, k místu zvanému U kostelíčka** (3). V mírném svahu, lemovaný hradbou lesa, tu leží hřbitov s raně barokní kaplí sv. Antonína a především dominantní kostel Narození Panny Marie. O jeho vzniku není dodnes jasno. Podle romantických domněnek jej založil již mnich Jurik z rajhradského kláštera, zakladatel Hranic, někdy kolem r. 1169. Zdá se, že ve skutečnosti byl vystavěn až v pozdní gotice před r. 1492, kdy se poprvé zmiňuje ve starých listinách. V r. 1595 byl upraven nákladem hranických měšťanů. Záhadou zůstává, proč byl kostel, lidově zvaný Kostelíček, vystavěn právě tady, na opuštěném místě, dobrou půlhodinu cesty od města. Je možné, že sloužil kupcům, kteří kolem projížděli po jedné ze středověkých cest. Před kostelem stojí sochy sv. Cyrila a Metoděje z r.1885. Dali je pořídit hraničtí měšťané u příležitosti 1000. výročí smrti sv. Metoděje ze sbírky, která vynesla 800 zlatých. Původně stávaly ve farním kostele, v r. 1900 byly přemístěny na dnešní místo. Na hřbitově podél zdi jsou zděné kapličky křížové cesty, které dal vystavět poustevník Šebestián Srzemsky, krakovský šlechtic-kněz, v r. 1737. Najdeme tu i kamenný kříž s Ukřižovaným, doplněný dvěma postavami světců a reliéfem Kladení do hrobu. - V Kostelíčku bývala do r. 1953 vzácná pozdně gotická socha Matky Boží Hranické, k níž se každoročně konaly lidové pouti. - Za hřbitovem je přírodní rezervace Nad Kostelíčkem, jejíž území tvoří korálové, tentakulitové a hlíznaté vápence. Část byla v minulosti poškozena lomovou těžbou.

Pokračujeme spolu se zelenou značkou vpravo po silničce, na okraji zahrádek a chatové osady se dáme vpravo dolů, o kus dál na rozcestí ostře vlevo podél plotu, po 50 metrech vpravo pěšinou k lesu. Zalesněný vršek nad námi se jmenuje Velká Kobylanka* (4) a jeho území je rovněž přírodní rezervací. Také tady jde o vápencové území s vystupujícími skalkami a typickými krasovými škrapy. O něco dál k východu leží rezervace Malá Kobylanka, se škrapovými skalkami a závrty. - Podél lesa dojdeme k tabulce s nápisem Chráněné území. Odtud se pustíme vpravo krajem louky, přejdeme potůček a stáčíme se vpravo podél pole, na jeho konci zamíříme vlevo ke dvěma lípám s kamenným křížkem. Za nimi nás vede značka opět doleva k plotu vodojemu a pěšinou k lesu, kde podruhé vkročíme na území přírodní rezervace Hůrka. Při kraji lesa sestupujeme k rozcestí Svrčov (1), dáme se vlevo k rozcestí Na rozhraní, odkud půjdeme znovu vlevo po červené značce. Členitým terénem, stále lesem, kolem závrtových depresí se dostaneme až k nejpozoruhodnějšímu místu na celé trase - k mohutnému nálevkovitému ústí Hranické propasti*** (5).

Propast je v současné době velkou speleologickou křížovkou, která na vyluštění tajenky stále čeká. Její okraje leží 315 m nad mořem. Tvoří ji 69,5 m hluboký suchý jícen, jehož tři strany jsou téměř kolmé, zatímco čtvrtá má podobu šikmého svahu o spádu asi 40 stupňů. Tudy vedla původně cestička, kterou se dalo sestoupit až k jezírku na dně (dnes nepřístupná). Otvor propasti je dlouhý 105 metrů a široký 35 metrů, jezírko měří na délku 36 metrů, na šířku 18 metrů. Hloubka jezírka je dodnes záhadou. Dlouho se uvádělo 36 metrů. Měření se totiž provádělo tak, že se spustila kolmice ze skalní stěny do vody; místo, kde se olovnice zarazila, se potom pokládalo za dno.

Systematický výzkum v poválečných letech však přinesl překvapivé zjištění. Potápěči, kteří se ponořili do vod jezírka, totiž objevili, že předpokládané dno je pouze šikmo se svažující stěna propasti. Podzemní prostory pokračují mnohem hlouběji, kamsi do nitra země pod strmý skalní sráz, Několikrát se žabí muži pokoušeli sestoupit až na skutečné dno, dosud se jim to však nepodařilo. Při průzkumných pracích zahynul 8. srpna 1981 člen potápěčské skupiny Antonín Ševčík. Úspěšná nebyla ani technika v podobě dálkově ovládaného robota, který se v hloubce 205 metrů zapletl mezi potopené stromy.

Dosud změřená hloubka Hranické propasti dosahuje 329,5 metru. Podle mínění odborníků může být celková hloubka 700 i více metrů. I tak je už dnes propast nejhlubší ve střední Evropě.

Tento jedinečný krasový útvar zřejmě vznikl zřícením stropů jeskynních prostor za vydatného působení agresivních minerálních vod. Systém je pravděpodobně spojen s řekou Bečvou, ale jen velmi úzkými puklinami, protože povodeň v řece se na výšce hladiny jezírka projeví až za několik dní. -

Hranická propast byla známá již v dávné minulosti. Na své mapě Moravy z r. 1627 ji zachytil i Jan Amos Komenský. Již v r. 1580 ji popisuje Tomáš Jordán z Klausenburgu, moravský zemský lékař. M. j. říká: "Hrozné do ní pohleděti... do ní byli před časy metáni lidé odsouzení na smrt. Pokud do ní spadne zvěř nebo jiná hovada, hned se potopí a zahynou." Propast si často vybírali i sebevrazi. V roce 1883 v ní zmizelo také tělo nešťastné dívky Josefiny Timalové, kterou oloupil, zavraždil a shodil do propasti lupič Hugo Schenk.

Od propasti po červené značce sestoupíme serpentinami kolem mohutného závrtu zpět k železniční zastávce v Teplicích nad Bečvou.

UMÍSTĚNÍ

DALŠÍ INFORMACE: http://www.Hranice.cz

Typ záznamu: Turistická trasa
AKTUALIZACE: Ladislav Hollý (archívní záznam) org. 56, 18.03.2004 v 13:55 hodin