mapa
poende

Osmnáct ročníků "Festivalu masopustních tradic" v obci Strání

1987 - 2005
K zrodu důležitých věcí někdy stačí náhoda. Fašankový festival ve Strání se zrodil při jedné schůzce u slivovice. Psal se rok 1986 a já se svým slovenským kamarádem Danielem Lutherem koštoval slivovici u jmenovce Pavla Popelky, přezdívkou Edyna, a jak jsme již byli v mírné euforii a vychvalovali přednosti zdejší obchůzky a slivovice, zrodil se nápad uspořádat zde každoročně malou slavnost, na kterou by byly zvány i soubory přespolní, které by předváděly masopustní obyčeje svých regionů anebo které by svými písněmi a náladou přispěly k fašankovému veselí. A na to jsme si podali ruku a ještě jednou to zapili.
A pak z nápadu se stala povinnost, ze které každoročně trochu bolí hlava a místo pochval se dostává spíše kritiky, ale s tím se musí počítat. Zadostiučiněním je ten dobrý hřejivý pocit u srdce, že díky zrodu tohoto festivalu se vybudil ohromný zájem o místní mečový tanec, který v osmdesátých letech už málem zahynul na úbytě.
1. ročník (r. 1987)
První ročník založeného festivalu, který byl tak trochu pokusem, proběhl prostě, k účinkování byly pozvány jen dva přespolní soubory - "Světlovan" z Bojkovic s obchůzkou skakúnů z Komně a folklorní skupina ze Selca. Selčanů přijelo snad půl dědiny, mladí i staří, a bylo na nich vidět, že do tancování mají chuť nejen chlapci a děvčata, ale i ti uzrálí. Která sedmdesátiletá babička dovede vyskočit tanečníkovi na kľb, který sedmdesátník dokáže zatančit na ledovici?
Ještě o poledni zelo Strání prázdnotou, ale pak, jak keď dlaňama pleščí, najednou bylo všude plno a my viděli, že naděje porodila budoucnost, že festival, který byl ještě včera vzdušným zámkem, je realitou, a to přesto, že byl zasazen do zimního času, do termínů, které budou dány lunárním rokem, protože Popeleční středa se vypočítává podle Velikonoční neděle, která zase odvisí od prvního jarního úplňku. Zrodila se tak slavnost naroubovaná na prastaré rituály, slavnost, jejíž scénou bude zimní náves, rekvizitou sníh a někdy možná i bláto, jevištním mistrem svatý Petr. A my věřili, že bude mít jako chlap pro fašančáry pochopení. Když tak, alespoň občas, kdo by to v hospodě celý den vydržel.
2. ročník (r. 1988)
I když hned o druhém ročníku nás svatý Petr trochu zklamal, nikomu to mrholení moc nevadilo.
Ani někdejšímu slovutnému fašančárskému gazdovi a někdy též harmonikáři Janovi Kolajových, který si prosadil tu svou "Ej, Pocetňanú doma není...", a jeho ženě Blaženě, která s celou svou rodinou patřičně uctila fašančáry i diváky.
My viděli, že nastalo období, kdy se začíná lámat nedůvěra starých ortodoxních fašančárů k nám, podtrnkovým fašančárom. Tak nám říkali proto, že jsme jednou tančili kolem trnky, jako by trnka nebyla ve Strání kultovním stromem.
Soubory pro tento ročník byly vybírány tak, aby přijelo co nejvíc roztodivných masek, a tak byly pozvány vesnické skupiny z Hamrů u Hlinska a z Liptovských Sliačů ze Slovenska a k dané tematice přispěl i soubor "Kašava". Potěšil ohlas v tisku, noviny psaly, že záměr pořadatelů se vydařil, že festival byl veselím pro všechny zúčastněné, že nebylo hranice mezi herci a diváky.
3. ročník (r. 1989)
Ráno žabu podojila, odpoledne skokana, večer sa šla podívati, jak je na tom smetana... - taková a podobné rozpustilé masopustní písně zněly o třetím ročníku, který byl zaměřen na české a moravské mečové tance. K fašankové náladě tentokrát přispěly skupiny z Bystřice pod Lopeníkem, Dobrkovské Lhoty z jižních Čech, "Rozmarýn" z Újezdce a vysokoškolský soubor "Ponitran" z Nitry.
Na ročník vzpomínám jako na událost, kdy farář z Dobrkovské Lhoty řídil autobus a střihal mužům kravaty, soubor "Ponitran" táhl basu po silnici a mým rodičům se ztratila kára, kterou jim z podvrátí odvezli hasiči z Dobrkovské Lhoty. Ročník nás poučil, že je potřeba plánovat i ztráty.
4. ročník (r. 1990)
Slaninu a slivovici na čtvrtém ročníku vybírali Slováci z Miškech Dedinky a Horňáci z Lipova.
Rok 1990 byl svým způsobem přelomovým, neboť na festivalu poprvé účinkoval zahraniční soubor, a tím byl "Bal do Sabre" z italského Bangasca, předvádějící mečový tanec ze severozápadní Itálie z údolí Alta Val Tanaro.
U koho v domě hostoval soubor "Lipovjan", si již nepamatuji, soubor "Bal do Sabre" hostoval na Dolním Konci u Strinů a slivovice a klobásky Italům chutnaly. S těmito naturálními ztrátami se však každoročně počítá.
5. ročník (r. 1991)
Pátý ročník festivalu začal sněhovou vánicí, aby se pak zázračně vyčasilo a soubor "Vonica" mohl divákům ukázat, jak se podkovávají děvčata a ženy v Krumvíři a předvedl spoustu masek v divokém reji. "Kopaničiar" z Myjavy přivezl zase tanečníky a tanečnice s nohami bystřejšími srnek.
Pěkně se vzpomíná na chvíle, kdy je člověk v radosti a štěstí. To vzpomínání je až dojemné, to když vidíme lidi, kteří už s námi nejsou, ale kteří se těšívali ze života podobně jako my dnes. Ještě že po nás zůstávají děti a vnuci a jejich děti. Tím pojítkem, které člověka v generacích spojuje, je zajisté i píseň a obyčej a budiž za to pochválen i náš festival.
6. ročník (r. 1992)
Na 6. ročník byl pozván "Chemolakár" ze Smolenic a "Haná" z Velké Bystřice. Hanáci přijeli s krásnými maskami a ukázkami hanácké zabijačky, "Chemolakár" s dechovkou a mečovým tancem, který tančila i děvčata.
Zahraničním hostem tohoto ročníku byl "Lange Wapper" z Antverp, se kterým soubor "Javorina" pojí dlouholeté přátelství. Jeho vedoucí Renaat Cranenbroeck totiž otevřel souboru "Javorina" cestu do ciziny a měl proto ve Strání řadu přátel.
Renaat byl člověk s velkým srdcem a výtečný tanečník. Jeviště bylo pro něho doslova životem a smrtí. V roce 2001 nás krutě zasáhla zpráva, že Renaat zemřel - na jevišti mu při tanci puklo srdce.
7. ročník (r. 1993)
Kdysi se přinášela pro zdar slavností zápalná oběť, my jsme po několik ročníků pro pohoštění souborů poráželi tele, či spíše jalovice. Porážel je Jozef Zámečník - Papec, náš odvěký příznivec, jeden z nejlepších tanečníků straňanské, někdejší gazda a tak srdcem fašančár až do smrti, my jsme spíše přihlíželi, ale zazpívali jsme si vždycky všichni.
Na sedmý ročník do Strání přijela skupina mladých ze souboru "Mistřín" ze Svatobořic-Mistřína, uherskobrodská "Olšava" a folklorní soubor "Devín" z Bratislavy.
Poprvé se fašanku zúčastnilo živé zvíře. Podtrnkovní fašančár Franta zapůjčil na obchůzku i svého chovného kozla.
Franta tedy vyšel festivalu vstříc, a vstřícní byli i Jan Jánošík a Jožko Antónových, který měl rád koně a v hospodě zpívával písničku Malý hošík černovlasý..., a vždy při ní plakal. Oba se ujali povinnosti kozla vodit, naproti tomu nám nevyšel vstříc jeden fašančár z našich řad, který nám kozla odmítl převézt ve služebním autě: Prý v policejním autě sa cap nevozí!
Frantovu kozlovi tak ale zmařil životní šanci, příštího ročníku se kozel nedožil.
A čím soubory zaujaly? Svatobořice-Mistřín maskami, "Devín" temperamentem, "Olšava" domácím ukázala, že i ona umí podšable, a Straňané pokoušeli písničkou svého duchovního pastýře.
8. ročník (r. 1994)
Strání
Osmému ročníku festivalu vévodil páteční večer ve Dvoraně, v jehož průběhu vystoupil folklorní soubor "Viens sur le Pont" z Hondschoote z Francie, který přivezl náš další zahraniční přítel Didier Thevenon. Kromě francouzských figurálních tanců soubor na festivalu předvedl i mečový tanec.
Z moravských souborů byl přizván "Radošov" z Veselí nad Moravou a "Slovácký krúžek" z Brna.
Z mimořádných událostí bych chtěl vzpomenout, že můj slovenský kamarád Juro Hamár se sblížil s už vzpomínaným Janem Jánošíkem - místním hrobníkem, a to natolik, že spolu ve Dvoraně provedli pochovávání basy, a rekvizity, které Juro potřeboval, Jan přinášel přímo ze hřbitova. Mezi fikcía skutečností se tak znovu setřela hranice.
O sobotním večeru novinář Luboš Petřík napsal: ...venku mrzne a sněží. Ve Dvoraně je jako v úlu. Beseda u cimbálu, to je trochu jam-session. Střídají se muzikanti. Místní, přespolní, hrají a zpívají jako o život. Stejně tak tanečníci. Jsou jako kohoutci. Co na tom, že mají na sobě džíny, krojové gatě dnes patří už jen na jeviště či pódium... Děvčata v kolech se rozhodla kapelu utancovat... Samozřejmě, že se jim to nemůže podařit. Ale ten krásný souboj stojí za vidění!
9. ročník (r. 1995)
Na devátý ročník byl do Strání pozván soubor "Pentla" z Boršic u Buchlovic. Odměnil jsem tak jejich odvahu, že v minulosti se mnou jeli na folklorní festival do Kaliningradu. Reprezentovali dobře, vyhráli kaliningradský šampionát v pití piva na rychlost a pamatuji si, že za to dostali basu piva a tucet sušených ryb. Pivo sice za moc nestálo, ale ryby, byť ukrutně slané, byly vítaným zpestřením jídelníčku, protože celý pobyt jsme jedli jenom pohankovou kaši. Na závěr zájezdu mne ale ranili. To když jsem vyjednal výlet do zakázané ponorkové základny v Baltiku, kam se obyčejný smrtelník nikdy nedostane, a oni se usnesli, že už nikde nepojedú, protože kterýsi z nich měl doma kosit jatelinu. A to už měli námořníci na jednom z křižníků pro nás uvařené i rizoto.
Vedle "Pentle" do Strání přijela má nejvlastnější krevní skupina - "Slovenské gajdošské združenie" z Bratislavy s gajdoši Trnovcem, Šimkovičem a Bičanem.
Otevřená vrata jsme tentokrát našli u Málků na Záhumenicích, gazdina Marie si oblekla nejparádnější pávovnicu a kromě temperamentu na nás vytáhla i letitou slivovici, ale stejně neměla šanci nás gajdoše zlikvidovat, stejně jako jsme my neměli šanci vypít všechnu Málkovu slivovici, protože on má nejenom tři domy, on má i několik sadů a tak nikdy není bez slivovice, protože když se neurodí ve Strání, tak se urodí v Korytné.
10. ročník (r. 1997)
Fašank vždy voní slivovicí a špekem napsal Blesk o jubilejním desátém ročníku festivalu, který se uskutečnil po roční přestávce. Mně ale tento ročník smrděl, protože můj druhý bratranec, obecní policajt Martin, člen naší fašančárské družiny, mně udělil pokutu. Za to, že můj syn v dobré víře vyvezl při fašankovém úklidu popelnici na skládku v Jahodné. Prý už sa na ňu nevyvážá. Martin mne odhalil podle dopisů, kterými jsem zajišťoval jubilejní fašankový ročník. Jestli byl Martin povýšený nevím, já sem byl namíchlý, ale pokutu sem si dal zarámovat.
Jaký ale byl fašank v roce 1997 objektivně?
Začal pátečním koncertem k 70. výročí dechové hudby "Straňanka", v sobotu pokračoval obchůzkami "Javoriny", "Včelaranu" z Topolné a "Gymniku" z Bratislavy.
Půlnočním překvapením byly babské podšable v podání kamarádek Vlasty Grycové a erotická rozcvička souboru "Včelaran", v neděli se navíc v lyžařském areálu ve Štrbáni uskutečnil fašankový sjezd. Bylo to rozporuplně užitečné, někdo si vyčistil hlavu, někdo zašpinil kalhoty.
11. ročník (r. 1998)
V olympijském roce 1998 naše pozvání přijali gajdošská muzika souboru "Pálava" z Mikulova, "Lipina" z Vracova a "Ekonóm" z Bratislavy, z jednotlivců pak navíc gajdoška Bohdana Štruncová z Mikulova a gajdoši Andrej Jóbus z Vrbového a Josef Kovářík z Prahy.
Svůj vlastní program měli v pátek nejmenší Straňané a Straňanky, dětská cimbálová muzika "Husličky" a "Javorinka", jejich programem "Zpívaj Kačenko vesele" festival začínal, aby pak po pěti dnech končil úterní fašankovou obchůzkou jejich otců a mnohdy už i dědů.
12. ročník (r. 1999)
Je fašankové počasí, aspoň sa bude víc piť, přivítal soubory "Břeclavan", "Dolinu" ze Starého Města a znovu po roce i gajdošskou muziku souboru "Pálava" gazda Stanislav Popelka.
Keď sa nechce, to je horší, jak keď sa nemože, říkávala moje matka a já ji o fašankové sobotě dal za pravdu, protože veřejnost doslova pohrdla sobotním vystoupením souborů ve Dvoraně i sobotní besedou u cimbálu, která se tentokrát konala na Zámečku, ale soubory se při ní bavily výtečně.
I sponzorských příspěvků se tento rok sešlo pramálo, ještě že fašančáré dostávají za obchůzku slaninu a slivovicu, kterou ovšem z velké části při pochovávání basy zase rozdají, ale většinou jen tu špatnou.
A víte, jak popsala tento ročník dvě přespolní děvčata? Posuďte jejich slova: ...na fašančáry jsme v hospodě ve sklípku čekaly sedm hodin. Ještě, že tam byl sympatický bubeník a harmonikář. Oba měli asi sto let, každý. Po celou dobu se nás jeden z místních dohazovačů pokoušel provdat za někoho ze svých kamarádů. Z jeho líčení vyplývalo, že Straňák, který nevyžení dva domy, je babrák. Stejně jsme ale měly dojem, že ve Strání připadají na jednoho ženicha čtyři Kecalové. I tancovat jsme musely. Ti mladší nás do tancování zas až tak nutit nemuseli, ale čím zralejší ročník, tím těžší služba to byla. Šak strýca Martina znáte.
A jak to vypadalo v dědině? V každém domě skupina asi šesti borců zatančí tzv. podšablový tanec, za to posbírá uzené a pálené a jde zas o dům dál. Na závěr se všichni setkají u pochovávání basy. Tam vás plačky rozesmějí a předříkávač mnohým přivodí infarktový stav, když si z vás klidně dělá srandu před celou dědinou, a ještě k tomu ve verších...
13. ročník (r. 2000)
I v roce 2000 bylo počasí opilé víc jak fašančáré. Snad proto, že se konal třináctý ročník. Chvílemi svítilo slunce, chvílemi zuřila vánice a to zejména do vystoupení maďarského souboru "Bokréta", v českém překladu "Kytice", který přijel z vesnice Szany. Ze Slovenska byla pozvána vesnická skupina "Praslica" z Kozárovců, z Moravy "Valašský vojvoda" z Kozlovic.
Občerstvovací zastávka byla tentokrát u Stašů, kde obsluhovala i maličká Ivanina Ivanka a ještě menší Toníček, syn primáše Tondy Bruštíka, a mně se chtělo s Komenským hlasitě volati: Ochotnost k službě starším pěkná jest mládeže ozdoba. Na Štrbákovci zase šenkoval víno Laďa Breznický se svými kamarády. Dával krojovaným i nekrojovaným, nekrojovaným i těm, kteří neplatili, a zde se mi chtělo volat: Jde mu to jako by darmo dával anebo Vrcholem moudrosti jest zoufání.
Vedle šenku Laďu Breznického mi ještě utkvěly v paměti krátké rukávečky Maďarek ve sněhové vánici a neutancovatelný jednaosmdesátiletý Maďar Josef Varga.
14. ročník (r. 2001)
Pochvalu v novinách vzbudila zabijačka na nádvoří Zámečku. Redaktor Jura Jilík ve Slováckých novinách napsal, že kdo co chtěl, to si vzal a že každý zaplatil, až když snědl přes míru. Jak zíte víc, tak tam dajte desetikorunu, dostalo se mu rady od řezníků.
Dvorana vedle kostela každoročně funguje jako pohádkový mlýn. Dovnitř vcházejí lidé se zavazadly a ven namísto nich vycházejí maškary, muzikanti, děvčata zachumlaná do vlňáčků a tureckých šátků a fašančáré v kroji.
O čtrnáctém ročníku se tak vedle domácí "Javoriny" a "Javorinky" kouzelně proměnili členové souboru "Zobor" z Nitry a "Old Stars Hradišťanu". Ozdobou tohoto ročníku však byl zejména soubor "Kumpanjija Pupnat", který přivezl mečový tanec z ostrova Korčula.
15. ročník (r. 2002)
Zabili sme tri prasata a v deset už bylo všecko preč, lamentoval na Zámečku v sobotu dopoledne můj bratranec Jožko, věhlasný řezník, který se s přípravou zabijačky přímo mazlí.
Zatímco na dvoře Zámečku se dojídaly zbytky zabijačky, vedle v sále hrál můj kamarád Juro Hamár loutkové divadlo, pro děti i pro dospělé. Zatímco dospělí byli jak zakřiknutí, děti přímo bouřily. Juro hrál maňáskovou klasiku - Kašpárka. A buď tou fašankovou náladou, anebo jsou dnešní děti jiné, než jsme byli my, u dětí byl tentokrát Kašpárek záporný hrdina, děti víc než jemu fandily utloukanému čertovi a smrti.
Do obchůzek po vesnici soubory vyrazily za mlhy v pořadí "Rozmarýn" z Újezdce u Luhačovic, "Portáš" z Jasenné a "Technik" z Bratislavy. A nakonec domácí - a najednou jako když se roztrhnou mraky a vyjde slunce! To když přišli v krojích domácí - fašančáré věku dospělého i takřka kmetského, i ti malí a takřka batolata, zpěvulenky a tanečnice, a síla tradice přenášená z generace na generaci se jakoby zhmotnila.
16. ročník (r. 2003)
V tomto ročníku jedna z jeho návštěvnic označila straňanské fašančáry za klony. Prý všichni mají nejen stejné kroje, nýbrž i hlavy. Pak si to ale částečně vyžehlila tím, že se prý pod ní ve Strání ze zážitků zachvěla země. K tomu vedle domácích zajisté přispěly i "Grunik" s cimbálovou muzikou "Vojtek" z Ostravice, "Demižón" ze Strážnice, ze slovenských souborů "Kýčer" z Turé Louky a "Váh" z Půchova.
17. ročník (r. 2004)
V tomto ročníku řádilo především počasí s ukrutným vichrem, "Gaudeamus" z Prahy s chutným erotickým masopustem, "Slovácký soubor Kyjov" pak se svou vyhranou cimbálovou muzikou Jury Petrů.
Nezapomenutelný však byl zejména Dušan Holý, při jeho baladě doprovázené větrem lomcovanou střechou z dojmů doslova nabírala husí kůže.
18. ročník (r. 2005)
I když jsem letošní ročník koncepčně připravil, nakonec jsem na něm nebyl. Masopustní zvyky posledních fašankových dnů jsem prožíval na chorvatském ostrově Lastovo, kam jsem se s českou televizí Brno vydal po časem už téměř zapadlých šlépějích Františka Pospíšila, který v Lastově natáčel masopust někdy ve dvacátých letech minulého století.
A zatímco já obdivoval zdejší "hrubé" i "lepé" maškary i mečový tanec s obětní figurinou Turka, který se po třikráte za výbuchu min spouštěl z hory a nakonec pro zajištění klidného a úrodného roku upálil, ve Strání vedle Bojkovjanů a Nivničanů účinkovali Jihočeši (soubor "Soumrak" z Doudleb), Slováci ("Polana" ze Zvolena) a již po druhé Chorvati z ostrova Korčula ("Kunpanjija" Pupnat). A potřeba též dodat, že domácí soubor "Javorina" slavil dvacet let své obnovené činnosti a konferenciér Jura Hamár přišel na scénu na bruslích a se mnou uskutečnil v dějinách místního festivalu první mezinárodní telefonický most. On v přímém přenosu divákům vyprávěl z čeho se opíjí ve Strání a já zase informoval o podobách rakije v Lastovu.
Osmnáct ročníků festivalu fašanku uběhlo jak když dlaněmi tleskne. Trochu je za nimi líto, ale ještě víc se z nich dá potěšit. Protože, když se člověk ohlédne zpátky, dá se říci, že se toho rozhodně víc podařilo, než bylo omylů. A co těší vůbec nejvíc je, že festival vybudil zájem mládeže o zdejší tradice.
A tak zatímco před vznikem festivalu bylo o masopustním úterý obtížné spatřit jednu jedinou skupinu tanečníků, dnes jich nezřídka spatříme i deset, všech věkových generací a s různým hudebním doprovodem. A co není též zanedbatelné - každé střetávání lidí přináší nové kontakty, obohacování a přátelství.

Pavel Popelka

DALŠÍ INFORMACE: Strání

SOUVISEJÍCÍ TISKOVÉ ZPRÁVY A ČLÁNKY

Zveřejněno 05.04.2005 v 14:48 hodin