Vodníci a hastrmani

Vodníci a hastrmani [ Pověst ]

Vodníci a hastrmani
O vodnících se toho již navyprávělo mnoho. Oživovali řeky, tůně, potoky a mlýnské stavy. Rádi prý sedávali na lávkách nebo starých vrbách nad vodou. Plašili koně, strašili lidi a snažili se je zlákat do vody a utopit. Na dně tůní pak pod hrnečky věznili duše utopených. Byli často zlomyslní, malé postavy, zelenavých očí a z levého šosu zeleného kabátku jim ukapávala voda. Báli se nejvíc posvěcených křížů, svěcené křídy a posvěcených zvonů. Odolal jim ten, kdo měl při sobě hůl nebo jakýkoliv předmět ze dřeva, lýkový provaz nebo jisté divotvorné býlí. Rovněž pomáhalo a chránilo před vodníkovou mocí pojídání česneku nebo dvakrát v peci pečeného chleba. Pes, kůň a dobytek upozorňoval na přítomnost hastramana štěkotem, frkáním a nervozitou, než se často splašil docela. Vodníci se však také rádi proměňovali v bílé zajíce nebo koně. Takový bílý kůň pobíhal při měsíčku v Hlubočku pod Padělky. Několik pozdních chodců jdoucích z Bojkovic do Komně slyšelo toho koně smutně řehtat.

V Bojkovicích byli vodníci, jak se říká, jako doma. V takzvaném "Kůtě" bydleli kdysi Malíčkovi. K nim chodíval vodník, který si je z neznámého důvodu oblíbil, a prováděl jim různé taškařiny. Když rozdělali oheň, rychle si pospíšil oheň uhasit, a tak Malíčkovi nemohli nic uvařit a nezbylo jim, než s každým jídlem chodit k sousedům. Nezvaného hosta se zbavili náhodou. Jednou k nim přišel neznámý pocestný, který měl u sebe tři medvědy, a poprosil o nocleh. Při řeči si mu Malíčkovi postěžovali, jaké že mají trápení s hastrmanem, a medvědář přislíbil, že jim od něho pomůže. Sotva rozkřesali oheň, aby mohli přichystat večeři, kde se vzal tu se vzal, byl tu vodník. Hospodář pozval vodníka dál, ale medvědář na něho pustil své tři medvědy. Ti se na vodníka vrhli a dali mu co proto. Vodník se jim jen tak tak vysmekl a pelášil pryč, co mu jen nohy stačily. Druhého dne přišel k Malíčkům pod okno a ptal se: "Panímámo, máte ještě ty kočky?" "Máme," odpověděla panímáma," už i mladé. "Tož to k vám už víckrát nepůjdu," řekl vodník a Malíčkovi ho už nikdy neuviděli.

U Gandije, v hlavní ulici v Bojkovicích bydlel zase krejčí Borejka a měl učně jménem Hradský. Často se v krejčovně pracovalo až dlouho do noci. Jednou, bylo to již skoro k půlnoci, zaťukal na okno chlapec, že by si chtěl nechat ušít šaty. Mistr mu vzal ochotně míru, ale když pidimužík odešel, sdělil mistr učni důvěrně, že to byl hastrman, neboť z levého šosu mu kapala voda. Učeň dostal takový strach, že odmítal chodit o půlnoci domů. Avšak vodník se už podruhé neobjevil.

Také na Doubkově mlýně za Světlovem se usadil vodník. Prováděl mlynáři nejrůznější taškařice - od zastavování mlýnského kola až po shazování klád. Jednou ho zastihl mlynář při nepleše a sebral mu čepici. Když však přišel do šalandy, zjistil, že má v ruce kravinec. Zoufalý mlynář, nevěda si již rady, prosil o pomoc Bojkovického faráře. Kněz přišel do mlýna a vodníka zaklel. Když se vodník nořil do vody, zlostně hrozil na mlynáře a volal, že se mu pomstí. A také se pomstil. Brzy nato se utopil mlynářův syn.

Oblíbeným místem vodníků byl rudimovský potok, který má mnoho zátočin a ještě více hlubokých a tichých tůní. Na Dolinové louce pod Kamennou bylo možné čas od času uvidět dva vodníky, jak se honí a špásují a házejí po sobě dýněmi, které nakradli v Rudimově.

V tůních řeky Olšavy od Jamského mlýna k Pitínu také sídlívali vodníci. Do Jamského mlýna chodíval jeden z nich na besedu. Z levého šosu jeho zeleného fráčku kapávala vždycky voda. Tohoto vodníka viděla jednou v mládí babička Šůstková, když šla později večer s maminkou do Bojkovic. Na Nivkách se ohlédla a uviděla, jak se valí velká bečka proti proudu. To se hastrman stěhoval.

I v říčce Kladence se zdržovali vodníci. Vídal tam jednoho dědeček Šimoníků z Nezdenic, jak si šije na vrbě boty.

V Kolelači je hluboký žleb ,Strašné", kde rovněž pobýval hastrman. Zjevil se jednou v poledne babičce Jarolímové z Pitína, právě když obědvala. Měl na sobě myslivecký oblek a prosil o trochu jídla. Babička se s ním rozdělila, myslivec uctivě poděkoval a odešel po stráni směrem dolů a než se babička nadála, hup do tůně, jen se kola nad ním udělala.

Pro hastrmanskou říši přímo stvořeným místečkem byla v Kolelači hluboká tůně "na placu u tří studánek". Tam na vysokých olších a vrbách byl nejednou vodník viděn a slyšen při žbluňknuti do vody. V nedalekém šáší číhával na svou oběť, aby ji bažinou stáhl do své vodní říše.

S vodníkem se setkali také pasáčci koní, kteří pásávali u potůčku v Lukách. Dříve se pásalo často v noci a hlídání koní bylo svěřeno malým chlapcům. Když tak jednou pásli a bylo již k půlnoci, dalo se do drobného deště. Chlapci byli unavení, proto si zalezli pod mez, přikryli se dekou a brzy usnuli. Ze spánku je probudilo silné zařehtání koní. Hned vyskočili, ale zahlédli už jen, jak koně utíkají směrem k Hostětínu. Na místě, kde se před chvílí pásli koně, stál ohnivý sud, který se začal valit směrem ke Kolelači, kam se nakonec skutálel. Ozvala se velká rána a teď už stateční chlapci na nic nečekali a metli k domovu jako o život. Ráno se jim od starších dostalo vysvětlení, že v takových sudech se stěhují vodníci. To dá rozum, že na stejné místo už pást nechodili.