Lysá hora 1323 m n. m. - královna Moravskoslezských Beskyd

Vodník z Kolelače
V hluboké, zalesněné dolině v polovině cesty mezi Pitínem a Hrádkem stávala před mnoha léty nevelká dědina Kolelač. Chalupy v ní byly rozhozené kolem staré obchodní cesty. Tak jako ostatní sousední vsi, byla i Kolelač několikrát přepadena a vypálena loupeživými hordami, které sem vpadaly ze sousedních Uher. Lidé z chalup se vždycky rozutekli do blízkých lesů, po odtáhnutí lupičů se zase vrátili a své chalupy si znovu postavili. Přepadení se však často opakovala a lidem se znechucovalo domy stále opravovat a dívat se na jejich opětovné ničení. Proto se někteří odstěhovali do klidnějších a bezpečnějších míst. Jen několik málo se nemohlo odloučit od rodného místa, zůstali, a tak dodnes najdeme v Kolelači několik domů a bývalou starou zájezdní hospodu.

I když hospoda stávala na samotě, bývalo v ní za starých časů živo. Každý forman, který jel s nákladem od Brodu k Brumovu, zastavil u hospody, aby koním nechal odpočinout, sám vešel do šenku na holbu piva a požádal o založení koňmi do kopce. Bývalo těch formanů každý den několik. Někdy i milostivá vrchnost, když se vracela z vasilského dvora, vystoupila z kočáru, aby se přesvědčila, zda se tu podle poddanského práva šenkuje jenom panské pivo a víno, nebo se poptala, jaké noviny přinášejí formani, kteří se tu zastavují. Jindy zase poklasný, šafář nebo fojt sem zaskočili na hlt osvěžujícího moku, ani panský hajný hospodu nikdy neobešel.

Když se noc kladla do dolin, chodili sem lidé z Vasilska i z Hostětína, nejčastěji ti, co světem chodili s jalovcovou holí a s pérkem za širákem, muzikanty přivedli a bývalo tu veselo dlouho do noci.

Tehdy potichu i potajmu vešel do šenku i mužík v zeleném šosatém kabátku, ve starém širáku pérem propíchnutém, obutý do starých škrpálů. Usedl v koutku za vysokou pecí na dubovou lavici a nahříval si záda. Chvílemi zakašlal a něco jen tak pro sebe zahuhňal, potom ze šosu vytáhl krátkou faječku, přišoural se k některému hosti a požádal ho: "Daj tabáčku!" Když byla faječka nacpaná, odešel k ohništi, vyhrábl žhavý uhel, vložil ho do faječky, zamáčknul a odšoural se zas na své staré místo, kde spokojeně pokuřoval. Nikdo mu nikdy neodmítl tabáku podarovat, protože všichni divného hosta znali a žádný si ho nechtěl pozlobit už proto, že se domů chodilo až za noci a podle potoků, v hlavách bývalo všelijak a kdoví, co by se mohlo stát. Jakmile se hosté zdvihli a chystali domů, odcházel s nimi, ale před hospodou se ztratil a nikdo nevěděl kdy a kam.

Hospodská, která sem přišla z jiné vsi, zprvu se na divného hosta zlobila. Utržit nedal ani krejcar, šenk jenom kouřem zaneřádil a kaluž vody, která po něm vždycky pod lavicí zůstala, také nikdy neutřel. I když to byla žena nebojácná a silou stála za pořádného chlapa, s vodníkem si mrzutost dělat nechtěla.

Po létech, když formani přestali jezdit a místo nich za humny počal rachotit vlak, ubývalo hostí, v hospodě se přestalo šenkovat a smutek zapadl pod černé trámy stropu. Také vodník se po dlouhé časy neukázal a šenkýřce bylo po něm někdy i smutno.

DALŠÍ INFORMACE: http://www.Bojkovice.cz