Mořské oko

Mořské oko
Nedaleko Krhova je studánka, které říkají Mořské oko. To proto, že má i v těch nejdéle trvajících parnech, kdy po celé týdny nespadne ani kapka, stále nevyčerpatelnou zásobu vody. Někteří věří, a asi tomu tak bude, že takové studánky jsou napájeny hlubokým podzemním mořem, ne tím mořem, jehož slaná voda omývá břehy zemi, ale tajemným hlubinným mořem, možná stejně velikým.

Jednou se vypravilo šest krhovských děvčat pro krmivo pro dobytek ke studánce Mořské oko, protože pokročilé suché léto nedávalo mnoho možností k žatvě. U studánky a v jejím okolí se hustá travička pořád jen zelenala a rostla tím bujněji, čím častěji ji sekali. U studánky se děvčata dala chutě do práce a za chvíli byly nůše plné a děvčata se chystala jít domů. Jedno z nich, Františka Jurásková, však svou nůši najednou postrádala. Místo proutěné nůše se kolem ní motala srnka a vábila ji k následování. Dívka se zvědavé vydala za srnou, která se pořád ohlížela, aby se ujistila, zda jde děvče za ní. Vstoupily do lesa a pěšinou šly dál. Srnce se podařilo dívku odvést až nad místní trať Žebráčky. Zde však Františka dostala strach, zarazila se, vzepřela se vůli srny a utíkala rychle zpátky. U studánky se již ostatní děvčata netrpělivě sháněla po své družce. Ta dívky prosila, aby šly s ní hledat její ztracenou nůši ve stopách srnky. Věřila, že srnka nebyla ničím jiným než její nůší. Šly tedy znovu po cestě, kudy srnka proběhla a, skutečně postrádanou nůši našly ležet v pořádku nad Žebráčky.

Ti, kteří pak tuto příhodu slyšeli vypravovat, si marně lámali hlavu, jak ji vysvětlit. Nezbylo, než i takovou událost připsat na vrub kouzelné moci studánky, která má dar proměňovat staré ve mladé a neživé v živé.