Strašidla v Blšťáčkách

Strašidla v Blšťáčkách [ Pověst ]

Strašidla v Blšťáčkách
Není radno chodit pozdě v noci lesem ani přes pole. Nejeden odvážlivec a nejeden opozdilec již na to doplatil, někdy dokonce tak těžce, že sám už nemohl o strašlivém zážitku podat ústní svědectví a o předsmrtném děsu hovořila pouze jeho hrůzou poznamenaná tvář či zcela nepřirozená poloha nešťastníkova těla. Kolikrát tak našli mladíka - ještě včera černých vlasů - s hlavou dočista zbělelou.

Zvláště v úvozech je v noci nebezpečno a dvakrát tak to platívalo o Blšťáčkách, hlubokém žlebu na polní cestě mezi Komňou a Bzovou.

Jednou, bylo už hodně k večeru, tam jeden soused z Komně pásl voly. Bylo mu toho zapotřebí? Však se již dávno povídalo, že tam straší. On snad na to zapomněl nebo tomu ani nevěřil. Zdržel se a než se nadál, byla tady půlnoc. S posledním úderem dvanácté hodiny na věži komenského kostela se ze tmy na návrší vynořily obrovité sudy a začaly se s až do morku kostí pronikajícím zpěvem a pláčem valit směrem k volům. Ti se splašili a rozutekli na všechny strany. Jeden běžel dolů ke Komni, toho se sedlák chytil a vůl ho polomrtvého dotáhl domů. Na druhý den sháněl své voly po celém kraji, jednoho našel až za Bzovou, jiného na panském zaběhlého, až mu pak jen poslední chyběl a toho mu jeden Komňan až za týden přivedl, když se vracel z Brodu z trhu a potkal ho cestou.

Jindy, ale zase tak k půlnoci, musel Blšťáčky opět někdo projít. Šel ze Bzové domů do Komni. V úvozu zdálo se mu, že slyší za sebou jakési zvuky, otáčel se za nimi, ale nikde nikdo. Tu se ještě jednou ohlédl a spatřil bílou postavu, jak se na něj žene. Pustil se na úprk, ale ona se stále přibližovala, až pocítil na zádech její horký dech a vzápětí i ledovou ruku, sápající po jeho rameni dlouhým pařátem. Ani nevěděl jak, a strašidlo mu sedělo na hřbetě a pevně ho svíralo, ruce omotány kolem jeho krku. Zůstal stát jako solný sloup, nohy ho dočista přestaly poslouchat a ústa oněměla, i když je otvíral ve snaze přivolat pomoc nebo se alespoň z té hrůzy a strachu vykřičet. Tomu bílému, co měl na zádech, však huba jela jak babce na trhu. Hhed na něj zhurta spustilo, ať nestojí a maže dál, že je ponese. Soused, nevěda si jiné rady a že se jeho nohy konečně vzpamatovaly, vykročil a pustil se dál a trpně nesl tajemnou postavu. Než došel ke Komni, měl podivného břemene právě dost a vidina blížící se vesnice mu dodala tu porci odvahy, aby se mu vrátil hlas a on hlasitě zaklel. V tom okamžiku se ho bílá pustila a zmizela, jakoby se do zemí propadla.

Ani toho, ani souseda od těch volů, pak za svět nikdo nemohl přinutit, jít po setmění do Blšťáček.

Nedaleko Blšťáček se táhla také komensko-bzovská hranice. Kdysi dávno o tuto hranici vypukl spor. Obce se nepohodly o kus lesa a lán pole. Vášniví sousedé na obou stranách hranice přestali naslouchat rozumným hlasům a vznášeli staré nároky a vzpomínali neexistujících křivd. Nezbylo než poslat na Světlov, aby na základě písemných dokladů byla hranice znovu rozměřena. Světlovský pan direktor, který měl tuto práci na starosti, však nebyl člověkem nijak zvlášť čestným a poctivým. Oběma stranám naznačil, že mu není proti mysli, když povzbudí jeho zájem řešit věc nějakou pozorností. I podplatily obě obce, aniž o tom navzájem věděly, direktora v naději, že rozhodne v jejich prospěch. Buď z lenosti a ledabylosti, nebo že Komňané dali více, vyměřil jim direktor větší kus půdy, než jim poprávu patřilo. Za tento čin jeden soused ze Bzové pana direktora proklel. Direktor měl po své smrti jezdit v ohnivém kočáře po nespravedlivě vyměřené hranici a tuto pak znovu a znovu spravedlivě rozměřovat. A tak se také stalo. Při této práci zahlédli direktora v noci někteří pozdní chodci. Direktorův duch, posazený v ohnivém kočáře projížděl vzdálenost mezi hranicí jím vyměřenou a hranicí opravdovou a vždy trpěl tak dlouho, jak byla veliká nespravedlnost, kterou způsobil. Ale protože direktora již dávno nikdo při takovém počínání nespatřil, jsou snad dnes komensko-bzovské hranice v úplném pořádku.