Lysá hora 1323 m n. m. - královna Moravskoslezských Beskyd

Ve středověku, kdy bylo za třicetileté války celé široké okolí kdysi důležitého zeměpanského hradu Hradce mnohokrát popleněno císařskými i protestantskými vojsky a v 18. století za slezských válek Prusy, se zdejší zbědovaný lid utěšoval pověstí o zakletých spících rytířích, kteří přijdou, až bude nejhůř, chudý lid osvobodit.
Příslušníci starší generace si pamatují, že pověst o Hanuši četli v předválečné školní čítance. Pověst byla několikrát s různými obměnami zpracovávána. Převyprávěl ji také František Lazecký v knize Dukátová stařenka, vydané v roce 1983.
/Podle vyprávění lidu na Hradecku zapsal dvě pověsti vztahující se k Hanuši sběratel ústní lidové tvořivosti ve Slezsku František Sláma a vydal je v Opavě v roce 1893 v knize "Slezské pověsti a pohádky" na str. 91-92 pod názvem "Les Hanuš"./
Nedaleko Žimrovic končí les Hanuše velikou skálou. V ní čeká rytířské vojsko, které jednou s Antikristem o víru bojovati bude. Ve skále si lidé ukazují oblouk, kterým prý rytíři občas vycházejí. Každý den o půlnoci hraje tam uvnitř skály hudba a je slyšet řinkot zbraní.
Jednou v sobotu ráno, bylo to po žních, vezl sedlák Vícha z Domoradovic do Opavy na trh plný vůz naložený pytli ovsa. Tam, kde byla mezi skálou a řekou jen úzká cesta, zastavil jej neznámý rytíř a žádal jej, aby mu oves odprodal, že dobře zaplatí. Sedlák souhlasil, byl rád, že nemusí až do města a bude brzy doma.
Voják vedl koně kousek podél skály, v jednom místě zastavil, udeřil mečem po vystouplém kameni a skála se rozevřela. Vůz projel branou do široké klenuté síně, kde na koních seděli nehnutě rytíři v plné zbroji. Sedlák se rozhlížel udiveně kolem, ale voják jej pobízel až na konec chodby, kde přikázal oves vysypat. Místo odměny si musel nabrat do měchů koňského trusu. Byl pochopitelně rozzloben, ale bál se nahlas projevit svůj údiv a nesouhlas.
Když Vícha vyjel ze skály, brána se za ním s rachotem uzavřela. Smutně a zklamán zamířil lesem domů. Tam kobylince vysypal a doma udivené ženě vše podrobně vyprávěl. Ta běžela na dvůr k vozu přesvědčit se o pravdivosti podivné příhody a v pytlích zacinkalo několik stříbrňáků. Ihned oba běželi na místo, kde Vícha pytle vyprázdnil, ale tam ležela jen hromádka koňského trusu. Když se vrátili, i těch pár mincí ze stolu zmizelo. Prý proto, že byl dychtiv po bohatství. Tím končí pověst.