Vyznání Aleny Wolfové

časopis Folklor č. 6/2006

Probírám se časopisem Folklor, čtu vyznání osobností... a přemýšlím, co koho přivedlo do "folkloristické obce". Kořeny rodného kraje, rodina, vzdělání hudební nebo taneční...
Ale co mne? Má profese právníka s tancem a zpěvem nemá nic společného. Tak nanejvýš se zvláštním druhem divadla. Proč se folklor stal mým světem? Napadá mne odpověď: pro potěšení srdce, pro touhu po kráse a přátelství, pro sklon k bláznivým nápadům. Přemýšlím, kde hledat vlastní kořeny.

Původ. Moje maminka a stařenka pocházely z Moravského Slovácka, z Bílovic u Hradiště. Maminka poznala v Praze tatínka Čecha a zůstala. Obě byly lidové zpěvačky. Neuměly ani notu, neměly hudební vzdělání, ale měly krásný hlas s čistou intonací a schopností zazpívat různé ozdoby. Písničky z Moravy, Čech, staré Prahy, od trampských ohnišť mne provázely půlku života - v radosti, ve smutku, u bělení prádla, skládání uhlí, klepání řízků... Vyrůstala jsem u řeky, v lese, neustále v pohybu. Měla jsem velkou vášeň - tancování. Kdekoli, cokoli. Pro radost z pohybu, z touhy pohybem vyjádřit pocit přinášený hudbou.

Školní léta. V dětství krátce balet a gymnastika v Praze na Palmovce, něco hodin klavíru, něco hodin harmoniky. A hody na Moravě, Moravské plesy v Praze. Folklorní soubor Kytice. V konkurzu jsem v době vysokoškolských studií uspěla, ale jako těhotná jsem zkusila pár zkoušek a konec. V roce 1982 jsem se přestěhovala na Mělník a "objevila" Jarošovce. Přišlo první setkání s organizovanou folklorní činností. Ještě stále "zazpívat si a zatančit si". Bez teoretického zázemí. Učila jsem se techniku. Učila jsem ji spolu s ostatními nové členy. Jezdila jsem na festivaly. Užívala si hobby.

Poznání první. V roce 1995 jsem se stala vedoucí Jarošovců. Již to nebylo jen o zpívání a tancování. Daleko důležitější bylo, kde vzít lidi, kde vzít peníze, jakou cestou jít dál... Začala jsem pátrat, kde má soubor kořeny. Našla jsem ročenky, články, slyšela vyprávění členů. Bylo zajímavé i podnětné sledovat jednotlivé etapy života souboru.
S tím rostla touha vrátit soubor na výsluní. Do podvědomí veřejnosti, v regionu, v republice, v zahraničí... Není to jen o umělecké stránce. Je to i o marketingu. O tom, kdo vizionářsky posune soubor na první příčku svého zájmu. Před zaměstnání, před rodinu. Děkuji zejména mamince a dětem, že žili souborácký život se mnou. Děkuji J. Pospíšilovi. Je především jeho zásluhou, že můj nápad vydat nahrávku Jarošovců a Jarošáčku byl realizován.

Poznání druhé. První valná hromada FoS v roce 1995. Přinesla sílu a poznání, kolik lidí v republice sdílí stejnou vášeň a potýká se se stejnými problémy. Vášeň rostla!

Poznání třetí. Rok 1998 a škola folklorních tradic v Jihlavě. Svým dětem jsem oznámila, že nastupují ke studiu, sama jsem nezůstala jen doprovodem a stala se studentem. Otevření "třinácté" komnaty nebylo naplněno hrůzami, ale krásou a věděním. Moje sebevědomí klesalo, měsíc za měsícem jsem pokorně klopila hlavu, styděla se za svou neznalost a nasakovala jako houba poznání, nové znalosti. B. Čumpelíková a J. Mlíkovská určitě vědí, o čem mluvím.

Poznání čtvrté. Opět rok 1998. Na Mělníku se konala II. zemská přehlídka českých dětských folklorních souborů. Jarošovi byli požádáni o pomoc při zajištění organizačních záležitostí, a mne napadlo spojit akci s dospělým festivalem. Netušila jsem, co čeho padám. Ale podařilo se! A nostalgicky posílám poděkování Jiřímu Pokornému z FoSu.

Poznání páté. V roce 2000, po odchodu z funkce vedoucí souboru Jarošovi, jsem nezavřela svoji vášeň do krabičky s uschlými růžemi. S cílem udržet na Mělníku festival jsem se obrátila na přátele a kamarády a založili jsme sdružení Mělnický vrkoč. V roce 2007 bude festivalu 9 let a já děkuji všem, kteří se do práce se mnou pustili a vydrželi.
A závěrečné poděkování patří Š. Kuželové, která mi umožnila práci s dětmi v Jarošáčku. Dala mi příležitost předávat dál, co jsem se naučila. Neznám větší radost a motivaci, než pocit, že moji radost a vášeň se mnou někdo sdílí. Nejen přátelé, kamarádi, ale snad i ti, které lákám do poznání, která byla otevřena mně. Přeji nám všem, trochu bláznům, ještě trochu sil.

DALŠÍ INFORMACE: Folklorní festival Mělnický vrkoč