Vyznání Elišky Krejčíčkové

Můj domov je tady u nás - na Lašsku. Tady jsem se narodila a vyrůstala v rodinném prostředí, které určitě ovlivnilo můj vztah k tradicím, poznávání života předků, jejich písní a tanců a všeho ostatního, co jejich život naplňovalo a utvářelo. Vedle rodiny každého z nás modeluje škola, přesněji učitelé, kterým jsme ochotni naslouchat. To všechno jen shrnuje mé dílčí vzpomínky na písničky, které jsem doma nebo ve škole zpívala, na mé první otázky, jak se kdysi u nás tancovalo.

Svůj zájem o folklorní dědictví našeho regionu jsem se rozhodla zúročit při vlastním vedení souborů. Zvolila jsem si obtížnou cestu a ráda využívám této příležitosti, abych poděkovala všem, kteří mě po ní vedli, pomáhali mi svými radami, kritickými připomínkami nebo svou přímou činností. Nejdříve to bylo v mé rodné Staré Bělé a od sedmdesátých let v sousední Staré Vsi nad Ondřejnicí. - A za rok oslaví naše Ondřejnica své pětadvacáté narozeniny.

Už ani nespočítám, kolik dětí a mladých lidí jsem za ta léta blíže poznala, kolik písní a tanců, říkánek jsem je naučila, kolik času jsem tomu věnovala. Ale nebyl to čas promarněný. Byla jsem obohacena. To bohatství není na kontech bankovních domů. To naše folklorní bohatství je i v setkáních s dobrými a moudrými lidmi, v nových přátelstvích, ale především v tom, co rádi a pro radost rozdáváme druhým.

Přemýšlím, jestli se mi podařilo naplnit aspoň něco z odkazu Leoše Janáčka. Z vlastního nitra jsem rostla. Bylo však mnoho těch, kteří mi v tom růstu pomáhali. Plahočila nebo neplahočila jsem se za uznáním? Uznání přece každého potěší. Jenže k tomu člověk potřebuje, aby ho občas někdo praštil přes prsty. Ta rána bolí, ale očišťuje. Člověk se zvedá a zase se lopotí. Za uznáním? Za svým cílem? ...? Za tím, co má rád.